Jdi na obsah Jdi na menu

...Krista...

30. 6. 2012

1. neděle po svaté Trojici, Na Topolce, 10. 6. 2012     Lukáš 4,16-21

Ježíš je Kristus. Tak zní, milé sestry a bratři, nejstručnější podoba křesťanského vyznání. Ježíš je Pomazaný Hospodinův.

I když… přece jen existuje ještě stručnější, ještě více zhutnělé a také častěji vyslovované krédo, a to sice: Ježíš Kristus. Na první pohled je ten rozdíl nepatrný, skoro neznatelný. To, co chybí je jenom krátké sloveso JE. Přece ale to není změna nijak zanedbatelná. Naopak, může to být, a je to veliký, skoro propastný rozdíl. To vynechání slovesa není totiž něco náhodného, nedůležitého. Ve skutečnosti jsou vlastně celé dějiny křesťanství takovým postupným vynecháváním sloves.

V textech Starého zákona, psaných hebrejsky, hraje obvykle sloveso tu nejpodstatnější roli. Mluvit o Bohu a obejít se přitom bez sloves, to je v Písmu něco nemyslitelného. Bůh přece jedná, mluví, sestupuje – tak, a jenom tak se s ním člověk setkává. Na vyjádření zkušenosti s Bohem podstatná jména prostě nestačí – dokonce ani žádná taková výmluvná podstatná jména nejsou k dispozici. Nedokážeme do nich vtěsnat kdo nebo co Bůh je. To nějak nepatrně zahlížíme jen v jeho skutcích, v jeho konkrétním jednání. I proto byli ostatně židé vždy tak opatrní a cudní ve svém mluvení o Bohu. Nejen Boží jméno, ale i mnohá jiná slova raději ani nevyslovovali.

Křesťanská církev, žijící v globálním světě římského impéria se postupně vydávala jinou cestou. Osvojila si řecký a latinský důraz na podstatná jména. Jak říká český teolog a filosof Láďa Hejdánek – „zpředmětnila“ Boha a mluvení o Bohu. Místo konkrétních neopakovatelných okamžiků, činů, událostí, se začala pokoušet zachytit Boží podstatu a nějak ji vtěsnat do „podstatných“ jmen, pro větší průraznost obvykle vyzbrojených na začátku beranidlem velkého písmena.

Právě na slovním spojení Ježíš Kristus je to dobře patrné. Přece ale i v pozadí tohoto zásadního vyznání byla a jsou nějaká slovesa. A vůbec ne jen to malé, stručné a zároveň nekonkrétní JE. Jaká slovesa to jsou? To nám naznačuje náš dnešní text.

Je to epizoda, ve které Ježíš vstupuje do synagogy v Nazaretu, aby tam předčítal z Písma. Nebudeme se dnes příliš zabývat okolnostmi této epizody – to už jsme udělali a můžeme se k tomu zase někdy jindy vrátit. Dnes se omezíme jen na ten vlastní starozákonní text, který Ježíš tenkrát při sobotní bohoslužbě četl. Byla to pasáž z knihy Izajáš. Ta, kterou jsme dnes vyslechli v našem prvním čtení. Proroctví zaslibující příchod služebníka, který přinese zásadní proměnu Izraele nebo snad celého stvořeného světa, nápravu zlého, novou naději. Slovo Kristus, jako podstatné jméno se v tomto textu nikde neobjevuje. Ostatně, v celém Lukášovu evangeliu ho najdeme jen dvakrát, v ostatních evangeliích podobně skromně.

Ježíšovo kristovství je v našem textu vyjádřeno slovesem. „Duch Hospodinův je nade mnou, proto mne pomazal…“ To, že je někdo Kristus, tedy Pomazaný, to není jeho podstata, není to nějaká jeho bytostná charakteristika, která by z něj dělala něco jako odlišný živočišný druh. Je to popis Božího jednání – události – dění. Pomazání ovšem s bytostnou podstatou pomazaného nějak souvisí. Židé věřili, že olej, kterým se takové pomazání provádělo, vstupuje hluboko do těla, že to zkrátka není jen nějaká povrchová a povrchní kosmetika, nějaký nátěr, ale skutečný zásah do nitra, který člověka proměňuje. I proto bylo pomazání tolik důležité – nejen při slavnostních příležitostech, ale i v nemoci a smrti. Nejen pro kněze, ale i pro krále. Přece ale pomazání není nehybný a neměnný stav, ale pohyb, proces… To podstatné je Boží jednání – Boží pomazávání.

Izajášovo proroctví, které Ježíš četl v Nazaretské synagoze ale v popisu slovesného kristovství pokračuje ještě dál. Ukazuje, že pomazání nejen začíná jako jednání z Boží strany, ale také k jednání, k činnosti, k pohybu vede a směřuje. „…proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“

Stejně jako požehnání a posvěcení není samo pro sebe – neslouží k vylepšení statutu svého nositele, ale má nějaký směr – je k něčemu, tak i Hospodinovo pomazání – jeho kristovství, není nějakým vyznamenáním či titulem Ježíše, ale má svůj účel. Je to pomazání k určitému úkolu.

I proto není docela správné, že je často Ježíšovo „kristovství“ vnímáno jako něco, co přišlo teprve v okamžiku jeho vzkříšení či nanebevstoupení. Jako jeho jakousi novou fázi, následující po „pozemském ježíšovství“. Úkol, ke kterému byl Ježíš pomazán, přeci realizoval už za svého života, ve svých slovech a skutcích.

Tím kristovským úkolem bylo otevření a uvedení nové podoby světa a jeho vztahů. Byla a je to léčebná a osvobozující mise, vyhlášení radikální amnestie. Narýsování čáry, za kterou už nebudou staré dluhy vymáhány a staré viny káravě připomínány. Hranice, za kterou neprokvasí starý kvas, za kterou neprohnisá to, co v životech nemocných a nesvobodných lidí až doposud nevábně a bolestivě hnisalo. Milostivé léto, které zastaví nekonečnou vendetu vin a trestů a umožní, aby „staré konečně pominulo“ a otevřel se tak prostor pro nové.

Ne nadarmo Izajáš předpovídá, že to bude radostná zvěst především pro chudé. A to nejen chudé majetkem, ale i chudé na cti – pro ty, kdo mají charaktery a srdce děravá jako prázdnou kapsu. Pro takové to byla, je a bude rajská hudba, tahle zvěst o milostivém létě. Vždyť teprve to je příležitost začít znovu, vyjít k novému, vystoupit z marnosti.

Starší a spořádanější bratři (Lukáš 15,28), menší dlužníci (Lukáš 7,41), ti, kdo pracovali celý den a ne jen odpoledne (Matouš 20,10) – ti všichni pravděpodobně z této zvěsti takovou radost mít nebudou. Dokonce snad budou tou bezuzdnou odpouštějící a uzdravující vlnou nepříjemně zaskočeni.

Přece ale právě toto je významem slova Kristus. K tomuto Bůh pomazává svého Pomazaného. Toto uzdravování a osvobozování nemocných a nesvobodných je vlastním smyslem vyznání, že Ježíš je Kristus. Když Ježíš v Nazaretu přečetl Izajášova slova ze svitku, sroloval ho (nebo jak říká ekumenický překlad – zavřel knihu) a podal sluhovi. Ano, je to přečteno, vysloveno, uděláno – Ježíš kristoval a kristuje. O této nevídané Boží milosti se už nebude jen číst, nebude se na ni jen zbožně a doufavě čekat. "Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli." 

Bohu díky!