...Otce...
Cantate, Na Topolce, 6. 5. 2012 Římanům 8,14-16
Bůh jako Otec, to je, milé sestry a bratři, obraz, který máme s biblickou vírou nerozdělitelně spojený. Je to obraz silný, ale i násilný. Útěšný, ale také úděsný. Na jednu stranu může být pro nás a naše vztahování se k Bohu velmi podstatným a nosným motivem, na druhou stranu může se tento motiv proměnit také v něco nebezpečného, škrtivého a nepravdivého.
Do určité míry je to riziko každé metafory. Pokaždé, když nějakou věc přirovnáváme k jiné, dochází mezi nimi ke skutečnému obousměrnému přenosu. Když květ tulipánu přirovnáme k plameni, začínáme vidět v ohni květy a ve květech oheň. Docela podobné je to i s označením Boha jako Otce. Tato metafora se nám stala natolik samozřejmou, že si ani neuvědomujeme, jak moc se nám naše představa o otci promítá do představy o Bohu a naopak. Trochu nevědomky jsme tak na všechny otce naložili neúnosné břemeno – mají sebou samými, svým životem osvětlovat, jaký je Bůh.
Být dobrý otec ale není nic snadného. Kdo to zkouší, ví o tom své. A tak se nám do toho našeho pohledu na Boha vkrádají nakonec všelijaké falešné tóny a hrůzy. Bůh Otec / Otec Bůh je pro nás občas trochu hrozivý despota, dusivé nad-já, před kterým se nemůžeme cítit jinak než provinile, nebo naopak někdo, kdo má vždy na starosti něco důležitějšího a neodkladnějšího, než jsme my, a proto tady vlastně nikdy není.
Někdy se nakonec doopravdy může zdát, že by snad bylo lepší ten příliš zatěžkaný a zatěžkávající obraz Boha jako Otce opustit, jak to navrhují některé radikální představitelky feministické teologie, a osvobodit tak Boha i všechny lidské otce od této obtížně únosné metafory.
Myslím, že i takové uvažování je v rámci křesťanství nutné. I radikální návrhy, byť je třeba nakonec v plnosti nebudeme realizovat, mohou nám v něčem prospět a posunout nás, nebo alespoň zbořit některé naše falešné představy. Já ale dnes takto radikální nebudu (protože nechci, ne proto, že bych se toho bál…), a místo toho se chci spolu s Vámi raději podívat na Boží otcovství z trochu jiného úhlu.
Bojím se, že až příliš často bylo mluvení o Bohu jako Otci chápáno jako určitá Boží charakteristika. Jako trefný popis toho, jaký Bůh doopravdy je – jaké má vlastnosti, co je pro něj příznačné a typické. Že až příliš snadno je Boží Otcovství chápáno podobně, jako když starověcí lidé označovali své bohy za otce, tedy tak, že je to popis univerzální plodivé síly Boha.
Je toto ale doopravdy význam metaforického označení Boha jako Otce?
Verše, které jsme před chvílí četli z epištoly apoštola Pavla do Říma, nás nutí přemýšlet obráceně, než jsme zvyklí. Vyplývá z nich, že výrok „Bůh je Otec“ nemluví ani tolik o Bohu samotném, o jeho charakteru, ale spíše o nás. „Přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!“
Promysleme to důsledně. Tyto věty nám naznačují, že otcovství není v prvé řadě stav, ve kterém se Bůh trvale nachází, ale je to určitý vztah. Otcovsko – synovský vztah, ke kterému jsme zváni. O Bohu můžeme – smíme mluvit jako o svém Otci, ne proto, že on je vždy a všude Otcem, ale proto, že nás milostivě vybídl a pozval k této konkrétní podobě vztahu.
To není nic samozřejmého. I v tom našem dnešním textu je naznačeno, že k Bohu můžeme mít i docela jiný vztah. Například jako otroci ke svému pánu a majiteli. Nespěchejme hned honem s tím, říkat, že takové otroctví se nehodí ani k nám – svobodným a důstojným lidem, ani k Bohu – milosrdnému a měkkosrdcatému tatínkovi. Pokud budeme Písmo číst poctivě a bez změkčujících přísad, pochopíme, že i takový vztah by byl možný. A nejen možný, snad by byl z určitého pohledu i zcela na místě, jako ten nejpravdivější a nejsprávnější. Vždyť by docela přesně odpovídal lidské stvořenosti, neposlušnosti a hříchu i Boží svrchované moci a spravedlnosti.
To, že místo ducha otroctví smíme přijmout ducha synovství, to není nic samozřejmého a jasného. Naopak je to div a věc nevídaná. Jedině díky této milosti, díky tomuto duchu, který není z nás, ale byl nám dán, smíme o Bohu mluvit jako o našem Otci. Ale i tady si všimněme, jak smíme a máme mluvit. Nikoli tak, že Boha popisujeme jako Otce, ale tak, že k němu voláme: Abba – Otče!
A opět jsme u toho vztahu. To, že je Bůh Otec, se stává pravdou jedině v našem osobním zvolání, v našem důvěřivém vyznání. Jako když adoptované dítě poprvé nazve svého otčíma „tati“. Teprve tam je duch synovství přijat, teprve tam se otcovství stává realitou. Říkat někomu, byť i v dobrém úmyslu: „Bůh je Tvůj Otec!“ – to je nepravda, to je upadnutí do pohansky plodivého mluvení o Bohu, ze kterého tím děláme Manitůa, který je nebeským inseminátorem pozemského stvoření. To co můžeme a máme říkat, je: „Bůh se Ti chce stát Otcem…“
Není vůbec náhoda, že apoštol Pavel v tomto svém textu sahá k oslovení Abba. Je to aramejské slovo – možná až příliš často bývá zdůrazňováno, že to je důvěrná zdrobnělina – něco jako „tatínku“. To ale není na tomto oslovení nejpodstatnější. Naopak nás to může zavézt do nezdravé infantility a familiárnosti. Nejpodstatnější je, že je to oslovení, které používal ve svém volání k Bohu Ježíš.
Tím nám apoštol Pavel jasně naznačuje: To že takto smíme volat k Bohu, to, že smíme Boha vnímat a přijímat jako svého Otce, to je milost darovaná lidem v Ježíši Kristu. Skrze něj a skrze jeho specifický synovský vztah k Bohu. I proto je na místě, když nebudeme honem spěchat, abychom k slovu „synovství“ přidali také slovo „dcerství“. Nejsme jakékoli děti Boží – jsme děti Boží tak a jedině tak, jako Ježíš. Proto, ať už jsme muži nebo ženy, naším vztahem k Bohu má být Kristovo synovství. Ten vztah, do kterého jsme zváni, to není žádné mafiánské „přijetí do rodiny“, povýšení křesťanů do těsnější Boží blízkosti, nad ostatní lidi.
Není to zkrátka tak, že se díky svému obrácení či díky křtu stáváme dětmi Božími. Dětmi Božími jsme tehdy, když jdeme cestou Ježíše, cestou jeho synovství – jeho poslušnosti, odevzdanosti a důvěry. „Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží.“
Milé sestry a bratři,
proto i dnes, jako poslušné Boží děti, hledejme a pozorně poslouchejme, kudy a kam nás chce Duch po této cestě vést.