...Stvořitele nebe a země...
Letnice, Na Topolce, 27. 5. 2012 Zjevení Janovo 4,11
"Jsi hoden, Pane a Bože náš, přijmout slávu, čest i moc, neboť ty jsi stvořil všechno a tvou vůlí všechno povstalo a jest."
Na vratech garáže vedle sborového domu máme malbu obsahující dva biblické citáty. Jeden je v řečtině a znamená: „Na počátku bylo Slovo“. Ten druhý je hebrejský, jsou to první slova knihy Genesis: „Na počátku stvořil Bůh nebesa a zemi.“
Je to až určitá zákonitost, že když mluvíme o stvoření, vstupuje do našich slov a myšlenek automaticky také představa počátku, představa jakéhosi předčasu či prvočasu. Ostatně v té zmíněné hebrejštině mají slova počátek a stvořil nápadně podobnou strukturu - ar"äB' tyviÞarEB… Toho už si všímali staří židovští vykladači.
Na jednu stranu je to úvaha logická a smysluplná. Někde a nějak to zkrátka všechno muselo začít. Nevýhodou tohoto těsného spojení motivů počátku a stvoření je ale výsledná tendence vnímat stvoření jako jakousi jednorázovou událost, která se odehrála kdesi v minulosti, a teď už se nás zas tolik netýká. Takto například můžeme vnímat vlivné učení italského teologa a mystika Jáchyma Fiore, který žil ve dvanáctém století. Podle jeho názoru je čas rozdělen do tří velkých epoch – období. Nejdříve je to období Boha Otce Stvořitele, po něm pak následující období Ježíše Krista, které mělo trvat od Ježíšova narození až do poloviny třináctého století a ve finále pak období Ducha, ve kterém, jak Jáchym věřil, bude vše již prostoupeno svobodou a láskou. Nejenom, že se toto jeho očekávání, jak víme, nenaplnilo. Nešťastné ale bylo i odsunutí motivu stvoření do minulosti.
Verš, který jsme četli, mluví také o stvoření. Není to ale rozhodně slovo z minulosti. Janovo Zjevení je ve svém celku spíše výhledem. Náznakem toho co jednou bude, co nastává, a co se ukáže jako nosné a trvalé. Stvoření zkrátka není pouhá jednorázová minulá událost – nějaký velký třesk, ale mnohem spíš kontinuální, trvající dění – třaskavá symfonie existence, která nabírá na síle, integruje v sobě rozmanité melodie a směřuje ke svému vyvrcholení.
Jakmile ovšem začneme mluvit o stvoření, neodbytně se začínají vynořovat některé charakteristické otázky. Otázky, které se opakují už po staletí. Jestliže Bůh stvořil všechno, jestliže jeho všechno povstalo a všechno trvá, z čeho vlastně Bůh tvořil? Hrnčíř má svou hlínu, řezbář své dřevo. Co bylo tedy matérií Boží kreativity? Anebo další otázka: stále v Písmu narážíme na to, že Bůh něco stvořil, že se to stalo jeho vůlí či slovem, případně že vdechl něčemu život. Jak konkrétně si to ale máme představit? Jak Bůh tvoří. Židé často mluvili o tom, že stvoření se odehrálo „prostřednictvím něčeho – pomocí něčeho“. Slavný středověký učenec Moše ben Nachman, zvaný Ramban tvrdil, že tímto prostředkem stvoření byla moudrost. U jiných se objevuje představa, že takovou matricí stvoření bylo samotné Písmo – Tóra. A v rané křesťanské komunitě se zase rozšířila představa, že svět byl stvořen skrze Krista – jeho prostřednictvím. Zkrátka, čím více o těchto otázkách přemýšlíme, tím ostřeji vystupuje na povrch, jak málo o nich víme, jaké libovůli je vydáno to naše odpovídání.
Díky tomu si můžeme snad jasněji uvědomit, že se o těchto složitých otázkách mluví v Bibli jen velmi málo, téměř vůbec, v pouhých náznacích. To proto máme tak nejistou půdu pod nohama. To je důležité zjištění. Písmo nám totiž říká dostatečně jasně všechno, co je potřebné. A pokud o něčem mlčí, nebo šeptá, můžeme z toho porozumět, že to pro nás a náš život nemá být ta nejpodstatnější věc. Dokonce nám přílišná zvědavost může přivodit nesnáze a zavézt nás na scestí.
Mnohem rozumnější je věnovat pozornost tomu, co Písmo naopak říká a zdůrazňuje. V našem dnešním textu jsou to především dvě věci. Kniha Zjevení nám předně připomíná, kdo všechno stvořil.
Stvořitelem všeho je „Pán a Bůh náš.“ To je v pravém slova smyslu evangelium – dobrá zpráva. Proti všem podivným naukám o dvojici zlého a dobrého boha, proti obavám z absolutně netečného a neosobního boha přírody, proti bláznivým představám o tom, že svět vznikl jen tak, sám od sebe, jakousi náhodou či souhrou okolností je nám tady podáno ujištění, že stvořitelem všeho je Pán a Bůh náš. Bůh, který navzdory své velikosti je „naším“ Bohem. Otec Všemohoucí. Bůh, o kterém smíme něco vědět. Bůh mluvící, zjevující se a jednající v dějinách.
Tou druhou podstatnou otázkou, na kterou nám kniha Zjevení dnes odpovídá, je: co Bůh stvořil. Odpověď je to vpravdě obsáhlá: všechno.
Opět v tom smíme slyšet radostnou a dobrou zprávu pro nás a náš život. Smíme vědět, že ve světě není nic, co by se vymklo Boží vůli a jeho moci. Můžeme se nadát, že nezůstal nikde žádný temný region, žádné mimosvětí, které by nás mohlo nějak podusit a pomačkat. Ta vyčerpávající odpověď: všechno, je nenahraditelná v tom, že do sebe dokáže zahrnout i světy a světa-prostory, které ještě snad ani neznáme a netušíme. V žádné situaci si nemusíme znovu pokládat otázku, jestli to nové ještě také spadá do Boží kompetence. Všechno je zkrátka všechno. V nikajsko-konstantinopolském vyznání je to celkem podobně vyjádřeno slovy „všechno viditelné a neviditelné“. I to klasické sousloví: nebe a země, má ale své nenahraditelné kouzlo.
Ono to všechno je přece jen až příliš abstraktní. To známe, že někdy to, co je nejobecnější, začne se měnit v nic. Ztrácí kontury. Nebe a země, to je ale dvojice, která k nám stále promlouvá. Tohle nějak známe, máme to osahané – to je „náš svět“. Náš svět zahrnující zemi, která nás živí a pohlcuje, nese a váže, rodí a zabíjí. A zahrnující také nebe, které reprezentuje to všechno, co nejsme a nemáme, k čemu nedosáhneme (a to ani tehdy, když si nastavíme všechny ty naše pyšné rakety a hejblata), to všechno, co zůstává nad námi a proti nám, jako náš protiklad. Nebe a země – to je sladká a bolestivá nebeská a zemská přitažlivost člověka, osa x a osa y naší stvořenosti.
A ještě na jednu otázku nám dnešní čtení nabízí nebo alespoň naznačuje odpověď. Tou otázkou, a možná ze všech vůbec nejtíživější, je otázka: proč?
Proč a k čemu Bůh všechno stvořil.
Kniha Zjevení nám stvoření vykresluje jako odrazovou plochu Boží slávy, cti a moci. Jako zrcadlení, ve kterém se Bůh zjevuje, a které opět k němu navrací jeho milost – vydávanou v aktech stvoření. Ano, náš Pán a Bůh je hoden přijmout slávu, čest i moc. A to není jen pouhé konstatování, ale docela konkrétní povolání k tomu, abychom se na chvále a uctívání našeho Stvořitele podíleli celým svým životem.
Jeden středověký rabín rozvažoval, že by vlastně Tóra mohla klidně začínat až ve dvanácté kapitole knihy Exodus, protože teprve tam se objevuje první konkrétní náboženská povinnost, předepsaná Božímu lidu. Naše úvaha nás ale vede k tomu, že už samotná zpráva o stvoření není jen pouhou informací, ale zahrnuje v sobě už pozvání a pobídku k určité podobě života – k praxi vděčného a odpovědného zobrazování Boží slávy, cti a moci.
O takový život s Boží pomocí usilujme.