...svatou církev...
17. neděle po svaté Trojici, Na Topolce, 30. 9. 2012 Kolosenským 3,12
Milé sestry a bratři,
naše dnešní Bohoslužby jsme zahájili slovem z 97. žalmu: „vzdejte chválu tomu, co připomíná Hospodinovu svatost“. Vedeni touto žalmistovou výzvou chceme i celé letošní Díkuvzdání pojmout jako připomínku a oslavu svatosti.
Hospodin je Kadoš Adonaj, Hagios Kyrios – Svatý Pán. Tak o něm mluví Písma, tak nám ho představují. Co to ale znamená? Co to je, ta Boží svatost? Na to není snadné odpovědět. Těžko můžeme svatost nějakým způsobem definovat. To proto, že svaté je vždy to, co se nás sice osobně a bezprostředně týká, ale zároveň je nám to nějak nepřístupné a zahalené. Hospodin je „náš Bůh“ – Bůh Izraele, Bůh Brnišťě, Topolky – je to Bůh s námi, ale při tom všem je jeho svatost právě v tom, že je Bohem „zcela jiným“ – totaliter aliter, Bohem skrytým, nepřístupným a svrchovaným. I když se ve víře Bůh zabydlí v našem nitru a stane se základem a osou našeho uvažování a rozhodování, stejně ho nikdy nemůžeme docela domestikovat, úplně si ho osvojit. Pokud by se nám to podařilo – pokud bychom dokázali žít s Bohem v intimitě jedné domácnosti, pak by to znamenalo, že už ve skutečnosti není Bohem, ale jenom naší modlou a projekcí. Pietistický myslitel Gerhard Tarsteegen trefně napsal: „Pochopený Bůh není Bůh.“ Svatost je mlhovina, zahalující skutečného a vše-přesahujícího Boha.
Text, který jsme před chvílí slyšeli, nás ovšem v nesnázích se svatostí posouvá ještě o krok dál. Vždyť tady už najednou není svatý jen Bůh, jeho skutky a slova, ale svatí jsou i ti, kdo Bohu uvěřili. Boží lid je svatý lid. Církev je svatá církev.
A to už jsou přece jen docela silná slova. Církev a svatá? Že by snad ti, kdo se scházeli k bohoslužbám v Koloském sboru, byli tak jiní, než je církev dnes? Protože dnes by se asi málokdo odvážil takto silná slova pro církev použít. Pochybnosti jsou, po pravdě řečeno, na místě. Buďme k sobě upřímní. Kde jinde je toho tolik nesvatého, tolik Bohu vzdáleného, jako právě v církvi? A to přece není jen povrchní kritika nepřátelských lidí. Takových, kteří kvůli svým předsudkům církev vždy a za všech okolností odmítají a podezírají z toho nejhoršího. To je bohužel také zkušenost nás samých – křesťanů. Zkušenost s druhými – s církevními papaláši, pokrytci, nelaskavými a nemilosrdnými moralisty. A také (a především) se sebou samými. Svatost, zdá se, je ve skutečnosti něco, čemu se v církvi příliš nedaří.
Ostatně, je to poznat už z toho, jak o svatosti obvykle mluvíme. Svatí jsou pro nás, tak trochu „po katolicku“, pouze někteří – pouze ti nejlepší, nejméně či alespoň nejskrytěji chybující. Ti, kdo se nám ve své bezvadnosti zdají bližší a podobnější Bohu, než zbytek církve. Podobně se o svatosti mluvilo a uvažovalo i v probuzeneckém protestantismu. Posvěcený život – život pocukrovaný či dokonce nasáklý svatostí, to je přece takový, ze kterého už nečouhá hříšnost a porušenost člověka.
Není ale na tomto pojetí svatosti něco chybného? Vždyť tato svatost je vlastně jen jakousi lidskou dokonalostí a čistotou. Není už v ní skoro nic z Boží tajemnosti. Je to pouhopouhá bezchybnost.
Je o takových bezchybných a dokonalých lidech vůbec v Bibli něco k nalezení? Kdyby skutečně někdo takto svatý žil, byl by přece člověkem stojícím úplně mimo evangelium. Člověkem, který už nepotřebuje milost a odpuštění. Člověkem, který nepotřebuje Krista, protože se dokáže stát svatým svou vlastní pílí, svým snažením a sebe-odříkáním.
Ne, náš dnešní text doopravdy žádnou takovou obdivuhodnou lidskou dokonalost na mysli nemá. Církev podle něj není svatá, protože žije svatě. Svatost není podle tohoto verše něčím, o co máme nebo můžeme usilovat.
Církev je podle autora epištoly Koloským svatá jaksi dopředu. Bez záruky. Bez podmínek. Svatost církve je už vždy tady. Je to stav, který trvá, ať už je církev jakákoliv - jakkoli chybující, jakkoli nedokonalá. To proto, že základem církve už není člověk a jeho možnosti, ale Bůh a jeho vůle, naplněná v Kristu. Církev je tělo Kristovo – a proto je svatá. Církev není svoje – patří Bohu. A proto je svatá.
Myslím, že toto poznání nás nutně vede k dvěma důležitým závěrům.
V prvé řadě, a to je poselství našeho textu – vede nás k touze a snaze nedělat naší svatosti ostudu. „Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost.“ Ano – jsme svatí, tak ať je to přece jen trochu poznat i na tom, co a jak děláme. Třeba se nám to nebude úplně dařit, třeba v tom uděláme spoustu chyb, ale vzdát to už nikdy úplně nemůžeme. Oblékněme Krista. Oblékněme na sebe tento kostým dobroty a nechme se jím proměňovat – stejně, jako krásné šaty proměňují chování a sebe-pochopení člověka (sebe-úcta, noblesa, vzpřímenost…). Oblékněme Krista a žasněme nad tím, co to s námi dělá. Nepoznávejme sami sebe v zrcadle. Překvapujme sami sebe svým soucitem, dobrotou a skromností. Svou novou pokorou a trpělivostí. To je příležitost a pozvání, které nám Bůh v církvi dává.
Druhý závěr, který můžeme ze svatosti církve vyvodit, je veliká úleva a vděčnost. Smíme oblékat Krista – smíme svůj život tvarovat podle jeho příkladu, ale nemusíme se ho už snažit nahradit. Už se to nemusíme snažit uhrát sami. Nemusíme se přetvařovat a ničit se výčitkami svědomí, že nejsme dost dobří, dost dokonalí a bezvadní. Jsme svatí Boží – a tak se stáváme hádankou a tajemstvím sami pro sebe. Nemusíme a nemůžeme se už falešně podceňovat. I kdyby nad námi svět zlomil hůl, víme, že Bůh si nás vyvolil. I kdybychom byli všem jenom pro smích, víme, že svatý Bůh nám dal zaslíbení, které nemizí a nebledne. Je v nás – v církvi – víc, než bychom do sebe my sami řekli. Je v nás Duch, který posiluje naši slabost a dává nám větší důstojnost a důležitost, než jakou bychom si byli ochotni my sami přisoudit.
Milé sestry a bratři,
pokusme se i ten dnešní den prožít s vědomím, že jsme, navzdory nedokonalosti, skutečně těmi Bohem vyvolenými, svatými a milovanými. Za to děkujme a tím se nechme proměnit.