...svatých obcování...
20. neděle po sv. Trojici, Na Topolce, 21. 10. 2012
1. Janova 1,1-4
Milé sestry a bratři,
octli jsme se v místě, kde Apoštolské vyznání víry shrnuje výpovědi, týkající se církve. Začátek tohoto mluvení o církvi byl ale, můžeme říct, pojat trochu ze široka. Snad až příliš. Dověděli jsme se, že církev je svatá a obecná. To jsou velká slova. Skoro to vypadá, jako kdyby se, pomocí těchto charakteristik, řadila církev někam po bok Bohu a jeho velikosti. Není divu, že byla později tato svatá a obecná církev vnímána jako velká matka. Jako cosi téměř nadpřirozeného.
Svatá církev obecná ale přece není žádná bohyně. Není to ani žádná abstrakce, žádný nehybný monolit. Je to dění – pohyb, trvalá proměna. Toto dění zatím nebylo v Apoštolském vyznání zachyceno. Zlom přichází právě v tuto chvíli – a tímto zlomem je trochu divně znějící výrok: „věřím svatých obcování“.
Ano – církev není prázdná nehybná krabice. Není to instituce. Církev jsou lidé. A to lidé ne ledasjací, ale lidé obcující. Církev se pozná podle toho, že se v ní obcuje.
Je to opravdu divné slovo, dnes to tahá za uši. I proto se čím-dál častěji nahrazuje spojením „společenství svatých“. Je to ale trochu škoda – protože společenství svatých zase zní tak trochu jako nějaký fotbalový tým. Jako označení určité vymezené skupiny lidí. Jeden katolický slovník dokonce píše: „Společenství svatých je svět všech vykoupených v Kristu.“[1] A to už jsme zase u té abstraktní, nehybné a nadpřirozené církve.
České slovo obcování je proti tomu jednoznačně spojeno s děním – s aktivitou. Jediný problém je v tom, že obvykle s aktivitou poněkud specifickou. Ve SZ (v BKR) je toto slovo používáno především pro sexuální styk. S blízkým příbuzenstvem a zvířaty se nemá obcovat.
Je evidentní, že když mluvíme o obcování svatých, má se tím na mysli něco jiného. Jenže co?
Také obcování svatých je (opravdu příbuzně s pojetím SZ) něco intimního a bezprostředního. Je to dotýkání. Trefně ten klokot doteků, procházející všemi smysly vyjadřuje první Janova epištola - slyšení, vidění, dotýkání se. Tak se církev dotýká svého základu – slova života. Tak se, v dotýkání, setkává křesťan s Kristem a s druhým člověkem.
Nestačí jen něco přijmout intelektuálním porozuměním, nestačí naučit se základy katechismu. Nestačí slovo života myslet a mluvit. Přijmout slovo života – to nezbytně znamená, vidět, slyšet a dotýkat se. Zakusit to na vlastní kůži.
Ano, v prvé řadě tomto „obcování svatých“ docela správně zahlédneme svátosti křtu a večeře Páně, jako okamžiky, ve kterých se slovo stává tělem. Okamžiky, kdy už nezůstává jen u řečí, ale víru můžeme ochutnávat, přidržet se jí.
Svátosti ale nejsou všechno. K víře vidící, slyšící a dotýkající se patří mnohem víc. Je to také přijetí toho, že patříme k sobě – že naše životy se už odteď vždy dějí „nablízko“. Nemohou se dít jinak. To člověk v církvi prožívá na vlastní kůži.
Není možné zamlčet, že takové obecenství – obcování – společenství je někdy věc neúnosná. Často je k slyšení postesk nad tím, jak je v církvi – zvláště pak v menších sborech protestantských – dusno a těsno. Jak se tam na člověka všechno tlačí, jak není kam uhnout, poodsednout – jak je to společenství někdy dotěrné, přímo vlezlé. Co na to říct?
Když máme štěstí a naše povaha je dostatečně společenská, snad nám to tolik nevadí. Snad si s tím umíme nějak poradit. Je to ale přece někdy pravda a asi to známe i sami od sebe. Kdejaké naše špinavé trenýrky jsou najednou res publica. Stále někdo klepe na dveře. Stále má člověk škytavku, jak je na něj ze všech stran myšleno… A tak to někdy vypadá, že církev je jen pro ty, kdo mají společenskou povahu a k tomu štěstí, že je zatím neskříply nějaké citlivé osobní starosti. Ti ostatní prchají, aby jim k soukromým patáliím nepřibyla navíc svíravá dusnota sboru.
Nemají nakonec pravdu ti, kdo z těsnoty sboru utíkají k anonymní víře, která se realizuje v skrytu soukromí, nebo v šeru zadní lavice velkoměstského kostela, kde není nutné se s nikým ani pozdravit?
Myslím, že tady nesmíme přehlédnout poslední větu našeho textu. „A totoť píšeme vám, aby radost vaše byla plná.“ Ano – cílem toho dotekem předávaného a zvěstovaného slova je radost. A tak má být tvarována i podoba našeho vzájemného obecenství. Má směřovat k radosti. Nemá být vychladlé, plné izolovaných sobců, netýkavé. Distance, kterou mezi sebou máme, a která je dnes často chápána jako něco posvátného a nedotknutelného, má být překonávána. Někdy dokonce přelomena – rozdělující zeď má být zbořena. Tam, kde zůstává citelná vzdálenost mezi lidmi různých generací, profesí a postavení, životních stylů – tam se ještě distanci překonat nepodařilo. A je nutné o to dál usilovat – dál hledat Krista i v těchto mezerách. Tam, kde se jednotlivci starají jen o svůj vnitřní život, o své soukromé duchovno, kde si vystačí jen s hodinou nedělní bohoslužby, tam není obcování svatých – není církev.
Na druhou stranu ale to intimní společenství vzájemného doteku nesmí a nemá upadnout do necitlivého a drzého obtěžování a ohmatávání. Radost z blízkosti je možná jen tam, kde je nesená vzájemnou důvěrou a srozuměním. Je nekřesťanské chtít mluvit do života těm, se kterými jsme neušli ani společnou míli. Pastýřem se mohu stát jen tomu, kdo mne svobodně pozve do svého života a v důvěře mi odhalí i své problémy a nesnáze. Jsou okamžiky, kdy se taková důvěra a srozumění objevují, obnovují. Ohniska, kde mají svůj zdroj. Takovým ohniskem může být a bývá právě společné slavení večeře Páně. A společné stolování vůbec. Tam totiž poznáváme, že v tom druhém nepotkáváme jen náhodného spoluúčastníka bohoslužeb, ale živého Boha a jeho Syna Ježíše Krista. Martin Buber ve své slavné knize Já a Ty píše: „Prodloužené linie vztahů se protínají ve věčném Ty. Každé jednotlivé Ty je průhledem k němu.“
Křesťan nepatří církvi, nepatří svým sestrám a bratřím, svému sboru. A přece se bez nich neobejde. To proto, že patří - uprostřed svého sboru a skrze svůj sbor - Kristu.