A Slovo se stalo tělem...
První čtení: Skutky 17,19-31
Druhé čtení: Jan 1,10-14a + 18
Milé sestry a bratři,
myslím, že ani nemusíme být nějací profesionální misionáři, nemusíme mít ambici každému na potkání zvěstovat evangelium, a přesto nás může poměrně často dostihnout otázka: jak máme smysluplně mluvit o Bohu? Vždyť občas se nás někdo sám zeptá na naši víru, v práci nebo mezi přáteli se narazí na nějaké náboženské téma, a pak jsme hned po ruce, jako někdo, o kom se předpokládá, že by měl být expertem na tuto oblast. A když už se nás nikdo neptá, pak se snad alespoň občas ptáme my sami - v nějakém vnitřním dialogu sami sebe provokujeme - jak je to vlastně s tím Bohem? Co o něm víš? Co o něm můžeš vypovědět?
Z nějakého důvodu se zdá, že mlčení není správnou odpovědí. Že něco by na to mělo být řečeno. To proto je to zneklidňující otázka, že pro křesťana je, zdá se, trapné, odpovědět na ni: no víte, o tomhle toho já zas tak moc nevím.
Samozřejmě, jsou i takoví, kterým se na takovou otázku odpovídá snadno, jako by to nic těžkého nebylo. Přece jen, mnohé jsme už v životě slyšeli, adaptovali si to pro svou potřebu, proč nějakou takovou štěpnou charakteristiku nezopakovat?
Nebo máme to štěstí, že jsme prodělali nějaký výjimečný náboženský prožitek, nebo alespoň, že naše všední prožitky jsme si tak intenzivně nábožensky vyložili, že je teď můžeme nabídnout jako odpověď na tuto otázku. I když je pravda, že intimní zážitky není snadné sdílet s druhými - s těmi, kteří podobné nemají. Čert ví proč, ale když někdo mluví, jako by Pánaboha důvěrně znal - jako by si s ním povídal každý den, působí to trochu podezřele a odpudivě. Proč on ano a já ne? Jaká je to spravedlnost? A není to nakonec jen nějaká osobní projekce?
Takže snad můžeme konstatovat, že navzdory tomu, že tu a tam někdo dokáže o Bohu mluvit lehce a samozřejmě, pro většinu to není nijak jednoduchá disciplína. Verše, které jsme před chvílí četli z Janova evangelia nás, podle mého názoru, staví přímo doprostřed této nejednoduché otázky: jak mluvit o Bohu. Ukazují totiž, že Bůh - ten Bůh, který vstupuje do světa - je cizí.
Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Ano, byl tady nějak už od počátku. Bylo snad možné ho tušit, nebo předpokládat, že někde a nějak je. To je asi ta obecná náboženskost, to je ta filosofická víra v Boha - svět ve kterém žijeme, my sami a náš život - to všechno ukazuje na Boha, jako na velmi pravděpodobnou hypotézu.
Problém ale je, že tento předpokládaný, tento tušený Bůh je neznámý. Přesně jako bůh, kterému byl zasvěcen jeden z Athénských oltářů. Hodně se od tohoto Boha čeká, obrovské množství různých představ a různých názorů do něj vtéká, v něm se spojuje. Ten neznámý Bůh je jako obrovské projekční plátno, na které vysíláme svoje tužby, svá očekávání. Tušíme ho, ale neznáme ho.
A do tohoto tušení neznámého Boha najednou přichází evangelista Jan, přichází apoštol Pavel a zvěstují nám, že oni už ho znají. Ze oni už nám mohou ukázat - docela konkrétně a hmatatelně - jaký tento Bůh je. Zvěstují, že se rozhodl “přijít do svého vlastního”. Že se nám rozhodl zjevit.
A tady je celý ten problém. Ten Bůh, ten Logos - to je prý člověk z Nazareta, který se jmenuje Ježíš. Možná že tady - v kostele - už je stálým opakováním zahlazená šokující povaha takové zvěsti. Ale jen si to znovu postavme před oči. Bůh - Stvořitel vesmíru, všudypřítomný Duch, všemi časy prostupující Panovník a Soudce. Vnitřní hlas každého tvora, šeptátko svědomí - to všechno a ještě mnoho jiného, co jsme na plátno neznámého Boha promítli - to je prý tento člověk Ježíš.
Je možné skutečně v Ježíši poznat Boha?
Není. Není to možné právě z toho důvodu, že ten nekonkrétní a neznámý Bůh není ve skutečnosti žádným Bohem, ale množinou našich nesourodých projekcí. Je takový, jakého bychom chtěli Boha mít. Je dostatečně přísný a majestátný, aby mohl být zárukou naší potřeby spravedlnosti, ale hned je také mateřsky laskavý a vlídný, aby si i naše potřeba pokoje a happyendů přišla na své. Je mocný, je vždy po ruce, když ho potřebujeme - zkrátka, je to Bůh našich snů. A tohoto Boha nemůže nikdo v Ježíši poznat. Ježíš je totiž jen s málokterou z těchto představ v zákrytu. Jen málokteré odpovídá.
Evangelista Jan ale toto dobře ví. I jemu musí být jasné, že ten rychlý přechod od Boha počátku k Nazaretskému Ježíši musí jeho čtenářům způsobovat závrať. Ví, že pro velkou část lidí, snad pro velkou většinu lidí, musí být jeho zvěst nepřijatelná.
Ovšem (a tomu věnujme dobrou pozornost) ani o těch, kteří ji neodmítnou, neříká Jan, že už Boha poznali. Ne. Oni pouze přijali Ježíše a věří v jeho jméno. Není to poznání. Není to přímý a jasný pohled na Boha. Je to víra. Je to přijetí někoho, kdo je jiný.
A tady, v této chvíli najednou Jan nápadně promění způsob, kterým až do této chvíle mluvil. Jako by nám i takto chtěl ukázat, jak se mění perspektiva těch, kdo přijmou Ježíše. Z popisu Boha - z abstraktní a filosofující úvahy o Bohu se stává osobní vyznání.
“A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.”
“Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl.”
To je definitivní kapitulace před jakýmikoliv pokusy o rádoby univerzální mluvení o Bohu. Definitivní přechod od tvrzení ke svědectví. Od duchovního chytráctví všelijakých dobře znějících projekcí k tělesnému příběhu jednoho člověka - Ježíše z Nazareta. O kterém nemůžeme říct nic jiného, než že jsme v něho uvěřili a že nijak jinak už nedokážeme mluvit o Bohu, než že mluvíme o něm. Tady Janův prolog končí a láme se do vyprávění. Láme se do toho, co patří k tělu.
Milé sestry a bratři - na první pohled to opravdu může vypadat, jako by právě Janovo evangelium bylo ze všech čtyř to nejvíce abstraktní, nejvíc vznosné a spekulativní. Myslím ale, že pod tímto prvním dojmem nás vede stejnou cestou, jako autoři synoptičtí. Vede nás od nábožných projekcí a představ k Bohu, kterého sice nemůžeme bezezbytku poznat, ale můžeme se s ním setkat v Ježíši z Nazareta. Vede nás k příběhu těla. Nechme se od Jana tuto cestu naučit. Nenechme se zlákat k tomu, abychom i z Ježíše udělali mátohu neznámého a všeobsahujícího Boha, projekční plátno našich fantazií. Je tady jeho příběh, je tady svědectví o jeho životě. Ne každého si to svědectví získá. Ale přesto je to způsob, jakým se nám chtěl Bůh zjevit. Když máme mluvit o Bohu, neříkejme víc, než je nutné a než je možné:
“Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl.”
Jáchym Gondáš
Kázání proneseno 23.11.2014.