Jdi na obsah Jdi na menu

Boží hod 2007

11. 1. 2007

Boží hod 25.12.2006 Na Topolce

 

Milé sestry a bratři,

 

 Ve slavení Vánoc se každý rok vracíme k tomu, že to, co je na první lidský pohled docela malé a ohrožené, zastiňuje všechno, co si dělá nárok na velikost a sílu. V Betlémě se narodilo dítě, které přemáhá celý svět, s každou jeho skutečnou i domnělou mocí. V čtyřech adventních nedělích mluvíme o jeho příchodu. To jistě platí. Ježíš na svět přichází. Přichází z  vůle svého Otce, ale tedy také ze své vlastní vůle. Vždyť jsme slyšeli jeho: „Já a otec jedno jsme.“ Jenom má ten jeho příchod neobyčejnou podobu. Podobu odevzdání se. Ježíš Kristus nevkročil do světa po svých vlastních nohách.

 Jeden z nejpopulárnějších biblických veršů – Jan 3,16, říká: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný. A je tady skutečně na místě použít slovo dal. Snad by se téměř dalo říct “položil” – zrovna tak, jako matka dává – pokládá novorozence do kolíbky. Bůh se nám v narození Ježíše dal k dispozici, docela se nám vydal na milost a nemilost.

 

 My už dobře z Bible víme, s jakou odezvou se toto vydání setkalo. Hned od počátku nejrůznější lidé usilovali o Ježíšův život. A opět musíme konstatovat, že to většinou byli lidé, kteří měli ve svých rukách moc. Prvním mezi nimi byl král Herodes, který chtěl nechat to nebezpečné – čerstvě narozené dítě utratit. A po něm pak další představitelé moci – ať už té světské, nebo duchovní – farizeové, zákoníci, zástupci římského impéria.

 Proti těm všem stál po celý svůj život Ježíš, jako docela ohrožený a na pospas vydaný.

 

 Když takto přemýšlíme nad Ježíšem Kristem a jeho životním příběhem, můžeme vidět silnou podobnost s vyprávěním o mladém Davidovi. Ten text z první knihy Samuelovi, který jsme četli, nám také představuje Davida na počátku jeho života. Jeho slavné kralování nad Izraelem je zatím věcí daleké budoucnosti. Většina lidí v něm jistě zatím nikoho výjimečného nerozpoznává. A právě v této chvíli si troufá mladíček David přistoupit k Saulovi s nečekanou nabídkou.

 Izraelské vojsko bylo tenkrát ve velikém ohrožení. Pelištejská mocnost se táhla po celém pobřeží Středozemního moře. A v čele vojska vystupoval z řad zápasník vynikající svou silou i velikostí – Goliáš. Obavy izraelitů byly oprávněné. Sotva se mohl najít někdo, kdo by se mu vyrovnal. Vypadalo to na předem prohraný zápas.

 V takové situaci musela znít Davidova nabídka jako výsměch. Jak by mohl on, napůl ještě dítě, zápasit s Goliášem?

 

 Těžko můžeme posoudit, jestli cítil David tenkrát nějaké obavy. Židovská tradice ho obvykle vykresluje jako neohroženého a statečného muže. Jako kdyby se k němu ani lidské city, jako je strach, nebo pochybnosti, nehodily. Podobně někdy i křesťanská církev vykreslovala Ježíše. Pozapoměla při tom na chvíle, kdy ho pokoušel Ďábel na poušti i na noc v Getsemanské zahradě. Strach a obavy z velikých nepřátel se pro Ježíše ani pro Davida nepřipouštěly.

 Jsem spíše nakloněn uvěřit tomu, že i mladého Davida sevřela obava při pohledu na Goliáše. Důležité ale je, že se v tomto sevření nenechal strachem rozmačkat a neustoupil. Králi Saulovi tak mohl říct: „Člověk nesmí klesat na mysli.“

 Saulovi se ovšem zdála taková myšlenka bláznivá. Proti síle je přece nutné nastoupit se srovnatelnou silou. Tak to na světě vždy platilo a bude to platit i nadále. Řekl proto Davidovi: „Nemůžeš jít proti tomu Pelištejci a bojovat s ním.“ Taková věc je nemožná, to musí špatně dopadnout.

 

 Podobný údiv a odmítnutí provázely také Ježíše. Jak by se mohlo stát, že obyčejný člověk, navíc provázený tou nejhorší společností, dokáže vyhánět démony, uzdravovat neléčitelné choroby a konat jiné zázračné skutky? Takové věci jsou přece nemožné. A jak by mohl být dokonce nastupujícím králem nad Izraelem? Vždyť zdravý rozum říká, že je na takový titul příliš obyčejný, stojí příliš stranou všech důležitých lidí a těch správných kruhů. To prostě není možné.

 

 Jak pro Davida, tak pro Ježíše tady ovšem doslova platí věta, kterou čteme v Lukášově evangeliu: „Nemožné u lidí je u Boha možné.“

 

 A tak se malý David nakonec přeci jen připravil do boje s Goliášem. Musel to být skoro až komický pohled. Když na sebe oblékal Saulovo brnění a bral si velký válečnický meč, zjistil, že to všechno vlastně ani nedokáže unést. Tak to raději zase odložil a šel si nasbírat kameny k potoku. A takto připraven se postavil k boji.

 

 David nebojoval jako profesionální voják. Všechna pravidla válčení mu byla cizí a neznal je. Nepřicházel před Goliáše jako zápasník, který chce předvést svou zdatnost a sílu. David byl pastýřem stáda a proto bojoval jako ten, kdo chrání stádo proti ohrožení. Goliáš se určitě těšil, jak posílí věhlas svého jména, jak v bitvách jeho moc ještě poroste, až bude ve všech vyvolávat nepřekonatelný strach.

 David ale nepřichází jako ten, kdo chce strach vyvolat, ale naopak odstranit. Stádo už se nemá dále obávat. A sám to dokládá tím, co ještě před bojem řekl Saulovi: „Když přišel lev anebo medvěd, aby odnesl ze stáda ovci, hnal jsem se za ním a bil jsem ho a vyrval mu ji z tlamy.“

 

 Také v tom si je Davidův a Ježíšův příběh tak podobný. Ježíš přichází na svět jako pastýř člověka. Své stádo s láskou vede a střeží proti všemu ohrožení. A nebojí se vydat silnému nepříteli jen proto, aby je ochránil. Víme, že vrchol tohoto zápasu nastal tehdy, když se Ježíš utkal s tím nejmocnějším lidským protivníkem – se smrtí. A také víme, že to i tady vypadalo na předem prohranou bitvu. Po kříži vyhasla naděje jeho stáda. Smrt nad ním zvítězila. Ale opět se potvrdilo, že „nemožné u lidí je u Boha možné“. A tak po smrti přichází vzkříšení. „Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil!“

 

 Všechno to, co se vzpírá lidskému rozumu, lidským představám o chodu světa, se z Boží vůle ukazuje jako ta pravá skutečnost. A v této nové skutečnosti je už docela přirozené, že nezkušený mladíček zvítězí nad neohroženým Goliášem, že Král světa je položen do jeslí, aby se nám tak odevzdal, vydal a nakonec zvítězil nad každou silou a mocí světa.

 

 Sestry a bratři, a z této nové skutečnosti smíme čerpat potěšení a odvahu, že také to všechno, co dnes ohrožuje nás samotné, moc a síla, která si na nás tak často dělá nároky a chce nás ovládnout, nemá mít poslední slovo. Ještě stále tady zůstává a roste něco malého, co nám říká:

 „Nemožné u lidí je u Boha možné.“

 

Hospodine,

 z celého svého srdce Ti pokorně děkujeme za našeho Pána Ježíše Krista. Za to, že se ze Tvé lásky stal naším bratrem a že s námi dodnes bojuje proti nepříteli hříchu a smrti. To, co je v lidském chápání nepravděpodobné, nemožné, se stalo novou skutečností, na které smíme mít účast. Chceme tě za to dnes chválit a děkovat Ti.

 

 Amen.