Břicho a srdce
3. neděle adventní, Na Topolce, 12. 12. 2010 Marek 7,14-23
Co to znamená, být čistý – svatý?
Nejenom v Písmu, ale také v mnoha jiných náboženských systémech a filosofiích je motiv čistoty velmi důležitý. A my jistě chápeme, že tady nemluvíme pouze o čistotě fyzické – o hygieně, ale v mnohem širším rozměru o neposkvrněnosti člověka – o jeho kultické, etické, existenciální neporušenosti.
Romantičtí myslitelé byli přesvědčeni, že takováto hluboká čistota je podstatou člověka jaksi od přírody. Že je to výbava, se kterou se na tento svět rodíme. Jejich ideálem byl nezkažený divoch, tak trochu zvíře, žijící pouze přirozenými instinkty a pudy.
Biblickému pohledu na člověka je ale tento romantismus cizí. Člověk má být čistý – tak to Hospodin zamýšlel, taková je stvořitelská vůle. Nejde to ale nijak samo sebou. Cestou k čistotě není příroda, ale Zákon. Jedině v něm, skrze něj můžeme poznat, co to vlastně znamená „být čistý“. Tora představuje svět takový, jaký má být. A pokud se tohoto obrazu přidržíme, pak jsme i my sami posvěcováni – očišťováni k pravému lidství.
Pro naše dnešní chápání jsou někdy starozákonní biblické příkazy nesrozumitelné a těžko pochopitelné. Nevnímáme jejich symboliku, jejich původní smysl. Nevíme, že velbloud byl symbolem pýchy, prase obrazem pokrytectví, nechápeme, proč byla krev vnímána s takovými obavami a úzkostí. A proto nám snad mohou zákazy různých jídel a další podobné zákony připadat výstřední a nesmyslné. Není to všechno jen taková divná a vlastně zbytečná hra? Nejsou židé, kteří dodnes dodržují tato pravidla vlastně pomýlení neurotici?
Dnešní text nám, zdá se, dává takovému uvažování za pravdu. Vždyť Ježíš tady jasně říká, že člověka nemůže znečistit to, co do něj vchází. I steak z velblouda nakonec skončí v latríně – je to věc nepodstatná, netřeba se jí zdržovat. To o co v posledku běží, není naše břicho, ale naše srdce. Člověka neznečišťuje vepřové, ale to, když se chová jako prase – když odepře lásku Bohu i svým bližním.
Na první pohled tedy není na tomto Ježíšovu výroku nic nejasného. Přece si ale jen myslím, že tak úplně snadné to dnes mít nebudeme. Ono totiž to dokonalé oddělení břicha a srdce není tak docela možné. Křesťan se jen těžko může tvářit, že jídlo je pouhý koloběh hmoty – pouhá technika zajišťující tělu potřebné živiny, a že se tato „údržba“ nijak netýká naší víry. Vždyť když čteme Písmo – a to nejen Starý, ale také Nový zákon, sotva můžeme přehlédnout, že tady „víra, naděje a láska prochází žaludkem“.
Od dobrých plodů zahrady Eden, přes hod Beránka až po Ježíšovu večeři s učedníky – všude je jídlo médiem, bohoslužbou, svatou obětí. Každé sousto je neseno požehnáním, každý společný pokrm je znamením smlouvy. Jídlo zakládá společenství, jídlo smiřuje rozpory, a jídlo dokonce očišťuje – třeba tehdy, když Ježíš zasedá ke společnému stolu s hříšníky. Když dobře promyslíme všechna místa, která v Písmu mluví o jídle, zjistíme vlastně, že břicho a srdce nejen že nelze oddělit, ale že přímo tvoří a mají tvořit harmonickou jednotu: tělo a duše, každodenní a posvátné – to je a má být jediný celek.
Jak k tomu tedy ale přijde náš text? Mýlil se snad Ježíš? Nebo tuto svou formulaci schválně přehnal? Nebo to snad ani nejsou slova Ježíše, ale pouze evangelisty Marka, kterými se chtěl vyrovnat s židovskou náboženskou praxí?
Myslím, že Ježíšovým slovům porozumíme jedině tehdy, když pochopíme, v jaké situaci je vyslovil. I Ježíš sám jistě dodržoval obvyklé židovské stravovací návyky. I on sám se držel pravidel popsaných ve Starém zákoně. Zároveň ale viděl, jak se pro farizeje postupně stávalo podstatným jen vnějškové dodržování předpisů. Podobně jako v otázce sobotního klidu, začal se jim i ve stravovacích pravidlech vytrácet smysl. Ve skutečnosti to nebyl Ježíš, kdo oddělil břicho a srdce. Byli to právě farizeové. Když odmítali steak z velblouda, nebylo to už proto, aby se nechytili do léčky pýchy, ale pouze pro zachování litery zákona. Svět břicha a svět srdce se jim rozutekli do opačných stran. A v tomto lpění na doslovném dodržování všech pravidel se náhle cosi důležitého pokazilo. Jídlo přestalo být prostředkem smíření, ale stalo se naopak záminkou k nesváru. Místo navazování vztahů kolem jednoho stolu se začal stůl stávat místem souzení druhých. Ze srdce farizeů začala vylézat chapadla zloby, nelaskavosti, krutosti. Žaludkem přestala procházet víra, naděje a láska. Zbyly jen splašky, které patří do latríny.
Ježíš ale toto farizejské pojetí čistoty odmítl. Odmítl vyprázdněnou hru na čistotu. Jeho slova nás nemají dovézt k lhostejnosti k jídlu. Nechtějí nám říct, že je jedno co a jak jíme. Je to právě naopak. A místo, kde si to můžeme uvědomit nejvíc, je společenství kolem stolu Páně. Kruh, který má smysl jedině tehdy, když žaludkem prochází víra, naděje a láska. Kruh, ve kterém není žádné místo pro farizejské posuzování, jestli si můj bratr a moje sestra dostatečně omyli ruce, jestli si dostatečně vypulírovali srdce, jestli náhodou nepřijímají „nehodně“.
Milé sestry a bratři, dnes, tak trochu výjimečně a v rozporu s naší obvyklou tradicí, budeme společně slavit památku večeře Páně. Rozpoznejme nově toto stolování jako Boží milostivé uvedení k pravé čistotě a svatosti, k pravému lidství. Ne skrze bezchybné dodržování pravidel, ani ne skrze naši etickou dokonalost (které se nám beztak žalostně nedostává), ale prostřednictvím vzájemné lásky a odpuštění, které si nás podmanilo v Kristu. To, co je nepodstatné odložme na hnůj, už se tím nezdržujme, nenechme spoutat. A řekněme si slovy staré eucharistické liturgie: Vzhůru srdce!
Hospodine,
Každé sousto našeho vezdejšího chleba, který nám dáváš, ukazuje k Tobě a k našim blízkým. Děkujeme Ti za společenství jednoho stolu. Za to, že nás sytíš a svou láskou přemáháš tvrdost našich srdcí. Pokorně Tě prosíme, zastavuj nás tehdy, když z našeho nitra vychází zloba a svár. Vyučuj nás svatosti a pravé čistotě.
Skrze našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.
Amen.