Cesta na příď
1.adventní neděle, Na Topolce, 30.11.2008 Jeremiáš 23.5-8
Milé sestry a bratři,
nikdy jsem docela nevyrostl z dětských představ o dobrodružných zámořských plavbách a tak dodnes mezi moje oblíbené knihy patří román spisovatele Hermana Melvilla Bílá velryba. A právě v tomto románu je zachycena scéna svérázné velrybářské bohoslužby, které se v neútulném dřevěném kostelíku účastní námořníci, chystající se k vyplutí na moře. Všichni přítomní sedí a tiše čekají na příchod místního kazatele otce Javora, který má vystoupit na kazatelnu. A vypravěč knihy tak má dostatek času, aby si tu neobvyklou kazatelnu prohlédl. Není totiž vystavěna jako v ostatních kostelích, ale má nezaměnitelný tvar lodní přídě.
Herman Melville píše: „Ano, svět je jako loď, plující z přístavu na nekonečnou pouť, a kazatelna je příď této lodi.“
Když jsem ta slova nedávno četl, přemýšlel jsem nad tím, že sice znějí moc hezky, ale že ve skutečnosti to vlastně bývá docela naopak. Vždyť kazatelna se často stává spíše pomyslnou zádí lodi. To, co z kazatelny zaznívá, je často spíše ohlížení do uplývající vody času – ohlížení za slavnou biblickou dějepravou, za historií církve, za našim vlastním životem.
Dnešní neděle se mi ale zdá být jako stvořená proto, abychom se také my přesunuli ze zádě na příď. Dnes začíná nový církevní rok. Začíná advent – oslava Kristova příchodu. Zvěstovány jsou nové věci.
A biblický text, který jsme před okamžikem četli, naznačuje, jaké věci to vlastně mají být.
„Hle, přicházejí dny.“ To jsou slova, která se v Jeremiášově proroctví opakují hned dvakrát. Životní situace, ve které Jeremiáš tato slova pronesl, nebyla pro Boží lid nijak radostná. Konflikt mezi Izraelci a mocnou Babylonskou říší na všechny citelně dopadal. Byla to doba plná změn – pohříchu většinou změn k horšímu.
Ale i při tom všem je zřejmé že prorok nemluví o věcech minulých, neohlíží se za lepšími časy, nevzpomíná na dobu, kdy Izraelité žili v bezpečí. Právě naopak. Jeremiáš vyhlíží, co nového je na obzoru. Stejně jako otec Javor, také Jeremiáš stojí na přídi a ohlašuje věci nové, které jsou zatím zahalené v oparu a vidět je dokáže jenom málokdo. Jaké věci to jsou?
Tou velikou změnou, kterou Jeremiáš vyhlašuje, je zaslíbení nového krále. Lidé vždy měli a dodnes mají tendenci vkládat do pozemských vládců velké naděje. Jako kdybychom toužili věřit, že snad už konečně ten nový, doposud nezdiskreditovaný panovník napraví všechna příkoří a všechny levárny svých předchůdců. Nepříjemné a nesnadné bývá střízlivění z takových představ. Ostatně, i v naší současnosti můžeme vidět ty velké a dychtivé naděje spojované s novým panovníkem – stačí se podívat na nadšení, které provází nového prezidenta USA.
Jenže ten přicházející panovník, o kterém mluví Jeremiáš, to má být někdo docela jiný, než jenom další z lidských vládců. Králů a vládců se v Izraeli vystřídala pěkná řádka. Tenhle zaslíbený král ovšem z jejich zástupu nepřehlédnutelně vyčnívá.
Všimněme si, jaký důraz klade Jeremiáš, když o něm mluví, na slovo spravedlnost. „Davidovi vzejde výhonek spravedlivý. Ten, který bude uplatňovat v zemi právo a spravedlnost.“ Nejde o žádnou předvolební propagandu, tak jak ji známe od našich politiků.
Stačí listovat stránkami Bible a význam těchto výroků uvidíme v novém světle. Slovo spravedlnost – spravedlivý, to totiž v Písmu není ani tolik označení pro lidskou ctnost, ale mnohem spíše je to jedno ze jmen Hospodina, Boha Abraháma, Izáka a Jákoba. Cadik Adonai – spravedlivý Pán.
Nový král, to je spása pro Judsko i Izrael. Nazvou ho jménem: Hospodin – naše spravedlnost.
Jeremiáš nemluví ve svém proroctví o pouhé výměně politických špiček, ale o zásadním přelomu v řádech tohoto světa. O nastolení Boží vlády. O Božím království.
Teď už nás určitě nepřekvapí, že byl prorok Jeremiáš v takové nemilosti u vládců své doby. Vždyť svým slovem oznamoval konec jejich moci, konec jejich panování. Odhalil, že moc, která se tváří jako věčná, je ve skutečnosti jen dočasná a je klamné k ní upínat naše naděje. To je zpráva, která je aktuální i dnes.
Jenže Jeremiáš si nepohněval jenom vysoce postavené, ale i své docela prosté spoluobčany. I jim vadila jeho slova, kterými bořil jejich navyklé představy a jistoty. Stačí když se podíváme, jak ve své řeči pokračuje:
„Hle, přicházejí dny, kdy se už nebude říkat: „Jakože živ je Hospodin, který vyvedl syny Izraele z egyptské země...“
To jistě, mohlo jeho současníkům znít téměř jako nemístné rouhání a zlehčování náboženských zvyklostí. Vždyť pravým centrem židovské víry byla právě připomínka slavného exodu – vyvedení lidu z egyptského zajetí. Každý týden, každý rok – vždy se tato událost připomínala, jako hlavní důkaz Boží síly a vůle. Víra Izraele čerpala svou sílu z minulosti. Z toho, že Hospodin kdysi dávno zasáhl. Byla to víra ohlížející se. Pokus zakonzervovat „staré dobré časy“ a vyhnout se všem znervózňujícím a zneklidňujícím novinkám.
Jeremiáš si ale troufá tuto neměnnou tradici narušit. A místo zbožného ohlížení nabízí vyhlížení. Od teď se prý bude říkat: „Jakože živ je Hospodin, který vyvedl a přivedl potomstvo Izraele ze severní země a ze všech zemí, kam je rozehnal...“
Hospodin není božstvo zašlé slávy. Je živý a smíme od něj ještě mnoho očekávat.
Kostel není a nemá být muzeum či síň tradic, ve které se jen uchovávají vzpomínky na minulost. Dejme si dobrý pozor, aby se také naše víra neproměnila v muzejní expozici nebo roztomilý folklorní kroužek.
Milé sestry a bratři,
chci Vám dnes popřát všechno nejlepší do nadcházejícího roku. Více Boží spravedlnosti a více naděje. A také to, aby se náš sbor stával častěji takovou přídí lodi, místem, ze kterého nejen my sami, ale i lidé kolem nás, mohou zahlížet věci nadcházející.
Modleme se:
Hospodine, vytrhuješ nás ze strnulosti a z bludných kruhů, ve kterých se stále navracíme k tomu, co už pominulo. Prosíme Tě, dávej nám nový rozhled a nadhled. Hle, přicházejí dny adventu Ježíše Krista. Už dnes to smíme uprostřed tohoto darovaného společenství rozpoznávat a ochutnávat.
Bohu díky! Amen.