Falešné rydlo
24.neděle
po sv.Trojici, 18.listopadu 2007, Na Topolce Jeremiáš 8,8
Milé sestry a bratři,
když někomu někdo skáče do řeči, obvykle
to považujeme za důkaz špatného vychování. Za něco, co se ve slušné společnosti
nedělá. Když se ale podíváme na biblické starozákonní proroky, můžeme si
uvědomit, že v jejich případě to tak docela neplatí. Vždyť co jiného na nich
můžeme pozorovat, než to, že pokaždé když promluví, do jejich řeči skáče
Hospodin s tím, co chce on říct. Sotva otevřou ústa, aby snad pověděli
něco svého, hned jim do úst vskakuje Boží slovo. Tak se, chtě nechtě, stávají Božími
mluvčími.
A kdyby alespoň skrze jejich ústa Hospodin
vypovídal slova příjemná, taková, která se dobře poslouchají. Nějakou chválu a
dobré zprávy. Jenže ono to bývá často právě naopak. A tak se ani nemůžeme
příliš divit, když si prorok Jeremiáš posteskne: „Sotvaže promluvím, úpím,
přivolávám násilí a zhoubu, neboť Hospodinovo slovo mi přináší jen potupu a
pošklebky po celé dny.“ Jenže co naplat, Boží slovo se dere na světlo tohoto
světa. Chce být slyšeno. A tak prorokům nakonec opět nezbývá, než si nechat
skákat do řeči.
Ani ten dnešní výrok, pronesený
Jeremiášem, nepatří mezi uklidňující slova chvály. Hospodin se tímto slovem
obrací k neposlušnému, nevěrnému a pyšnému izraelskému lidu: „Jak můžete
říkat: »Jsme moudří, my máme Hospodinův zákon«?“
Po pravdě řečeno, takové chlubení se
vlastnictvím Božího zákona, by nebylo úplně neoprávněné. Izraelité přece
doopravdy obdrželi přímo od Hospodina dar zákona. Dar, který nenáležel jenom
jim, ale který si pro sebe přivlastňujeme také my dnes – křesťanská církev. A
nemusíme tady hned myslet pouze na zákon v podobě desatera přikázání.
Božím zákonem je přece Písmo ve svém celku. A tento svůj zákon vydal Hospodin
do rukou člověka. Docela právem se tedy smíme také my připojit k tomu
zvolání izraelského lidu: „Máme Hospodinův zákon!“
Milé sestry a bratři, až příliš snadno a
rychle ale tuto skutečnost bereme jako něco samozřejmého – skutečnost, že lidé
drží ve svých rukou Boží zákon. Přemýšlejme nad tím chvíli. Zákony přece
obvykle fungují docela naopak. Zákony přikazují,omezují a určují, co se smí, a
co už ne. Zákony drží člověka v hrsti. A tady najednou člověk drží
v hrsti zákon – Boží zákon. Není to ve skutečnosti věc velmi neobvyklá? Že
všemohoucí Bůh svou vůli vkládá do slov, se kterými my – lidé, můžeme naložit
podle své libosti? Vždyť nám přece nic nebrání v tom, abychom své Bible
odložili, zastrčili někam do zadních řad knihoven, abychom se toho naléhavého Božího
slova takto snadno a elegantně zbavili. Anebo abychom si je alespoň vyložili po
svém, tak, jak se nám to hodí.
V té velmi neobvyklé skutečnosti, v tom,
že člověk dostal do svých rukou Boží zákon, se ukazuje zvláštnost Božího
zjevení – a totiž to, že se nám – lidem takto Bůh vydává. Docela stejně, jako
se nám vydává také v daru svého Syna – Ježíše Krista. Ježíš Kristus –
soudce a vládce celého světa – je nám odevzdán přímo do našich rukou. Záleží
jenom na nás a našem rozhodnutí, co s ním uděláme.
A tím už se dostáváme k druhé
polovině dnešního verše. „…Ano, máte Boží zákon. Jenže jej falšuje falešné
rydlo písařů.“
Bylo by velmi snadné a pohodlné, kdybychom
si teď pověděli, že těmi zmiňovanými písaři Jeremiáš myslí pravděpodobně židovské
zákoníky, nebo snad nějaké falešné vykladače, fundamentalisty, nebo snad
přehnané liberály – zkrátka ty druhé. Jenomže je to skutečně tak? Neukazuje
tady Jeremiáš spíše na nás samotné? Na naši vlastní falešnost a pohodlnost. Na
chvíle, kdy Boží zákon v našich rukách překrucujeme, vylamujeme mu jeho
ostré zuby a obrušujeme jeho hrany? Na chvíle, kdy z nepohodlného a
neskladného Ježíše Krista děláme sentimentálního Ježíška, kdy ho odkládáme do
oblasti náboženského sentimentu a sladkobolných emocí?
Člověk dokáže být v tomto
znásilňování a falšování Božího slova až děsivě vynalézavý. Jenom si připomeňme ta slova z dnešního
prvního čtení. Slova, kterými zbožní a nábožní lidé odevzdali Ježíše před
Pilátem na smrt: "My máme zákon, a podle toho
zákona musí zemřít, protože se vydával za Syna Božího."
Ta věta je absurdní: Dar Božího slova
obrácený proti Božímu Slovu, které se stalo tělem. Až tak daleko smíme zajít,
až takto falešné může být naše rydlo, kterým přeškrábeme Boží zákon podle svých
představ a své vůle.
Jenže tím jsme zatím pověděli teprve
polovinu. A tu druhou polovinu také nemáme zamlčet a přeslechnout. Hned
několikrát se v Bibli objevuje jedna metafora. Přirovnání, že Boží slovo –
Boží zákon, je jako meč po obou stranách ostřený. A my můžeme tuto metaforu
vztáhnout i na slova proroka Jeremiáše.
Ano,
na jednu stranu platí, že Boží slovo bylo vydáno do našich rukou. Jenže to není
slovo mrtvé. Nejsou to jenom vytištěná a do knihy svázaná písmena a věty. Boží
slovo, oživované a nesené Duchem se stává v našich rukách neposedným. Hýbe
sebou a hýbe tak také námi. Tak, jak je držíme, se nás také ono chytá a
uchopuje nás. Vzpírá se našemu falešnému rydlu a dává se s ním do zápasu.
Zápas je to zvláštní. Možná, že nám může
trochu připomenout vyprávění o tom, jak se praotec Jákob utkal u brodu Jaboku
s neznámým protivníkem. Člověk, který by v takovém zápase zvítězil,
by tak dosáhl nejhlubší možné porážky – umlčení Boha. Bůh by se k němu
nadobro odmlčel. Tomu říkáme peklo. Ponechme teď stranou, jestli je takový výsledek zápasu mezi člověkem a
Božím slovem vůbec možný. Bible před nás předkládá spíše nadějnější výhledy.
Třeba právě v příběhu Jákoba, který
se sice z místa zápasu sotva odbelhal, zato však vnitřně proměněný a
s darem Božího požehnání.
Anebo také příběh Ježíše Krista - Božího
Slova, které mělo být nadobro poraženo a umlčeno na kříži. Jenže nebylo. Nebylo,
protože pravdivé a nezfalšované Boží slovo chce být vyřčeno. Neposedně a
neúnavně se dere na světlo tohoto světa. Ústy proroků, stránkami Písma, a také
skrze naše vlastní životy. Za to buď Bohu sláva na věky věků.
Amen
Modleme
se:
Hospodine,
ty vkládáš svůj zákon do našich dlaní a srdcí. Zákon tvého milosrdenství.
Prosíme tě, nedovol nám, abychom jej zfalšovali a překroutili
v nemilosrdné moralismy nebo nezávazné mudrování. Utkávej se s námi,
proměňuj nás a žehnej nám. O to tě pokorně prosíme.
Amen