Jdi na obsah Jdi na menu

Falešné rydlo

18. 11. 2007

24.neděle po sv.Trojici, 18.listopadu 2007, Na Topolce Jeremiáš 8,8

 

Milé sestry a bratři,

 

 když někomu někdo skáče do řeči, obvykle to považujeme za důkaz špatného vychování. Za něco, co se ve slušné společnosti nedělá. Když se ale podíváme na biblické starozákonní proroky, můžeme si uvědomit, že v jejich případě to tak docela neplatí. Vždyť co jiného na nich můžeme pozorovat, než to, že pokaždé když promluví, do jejich řeči skáče Hospodin s tím, co chce on říct. Sotva otevřou ústa, aby snad pověděli něco svého, hned jim do úst vskakuje Boží slovo. Tak se, chtě nechtě, stávají Božími mluvčími.

 A kdyby alespoň skrze jejich ústa Hospodin vypovídal slova příjemná, taková, která se dobře poslouchají. Nějakou chválu a dobré zprávy. Jenže ono to bývá často právě naopak. A tak se ani nemůžeme příliš divit, když si prorok Jeremiáš posteskne: Sotvaže promluvím, úpím, přivolávám násilí a zhoubu, neboť Hospodinovo slovo mi přináší jen potupu a pošklebky po celé dny.“ Jenže co naplat, Boží slovo se dere na světlo tohoto světa. Chce být slyšeno. A tak prorokům nakonec opět nezbývá, než si nechat skákat do řeči.

 

 Ani ten dnešní výrok, pronesený Jeremiášem, nepatří mezi uklidňující slova chvály. Hospodin se tímto slovem obrací k neposlušnému, nevěrnému a pyšnému izraelskému lidu: „Jak můžete říkat: »Jsme moudří, my máme Hospodinův zákon«?“  

 

 Po pravdě řečeno, takové chlubení se vlastnictvím Božího zákona, by nebylo úplně neoprávněné. Izraelité přece doopravdy obdrželi přímo od Hospodina dar zákona. Dar, který nenáležel jenom jim, ale který si pro sebe přivlastňujeme také my dnes – křesťanská církev. A nemusíme tady hned myslet pouze na zákon v podobě desatera přikázání. Božím zákonem je přece Písmo ve svém celku. A tento svůj zákon vydal Hospodin do rukou člověka. Docela právem se tedy smíme také my připojit k tomu zvolání izraelského lidu: „Máme Hospodinův zákon!“

 

 Milé sestry a bratři, až příliš snadno a rychle ale tuto skutečnost bereme jako něco samozřejmého – skutečnost, že lidé drží ve svých rukou Boží zákon. Přemýšlejme nad tím chvíli. Zákony přece obvykle fungují docela naopak. Zákony přikazují,omezují a určují, co se smí, a co už ne. Zákony drží člověka v hrsti. A tady najednou člověk drží v hrsti zákon – Boží zákon. Není to ve skutečnosti věc velmi neobvyklá? Že všemohoucí Bůh svou vůli vkládá do slov, se kterými my – lidé, můžeme naložit podle své libosti? Vždyť nám přece nic nebrání v tom, abychom své Bible odložili, zastrčili někam do zadních řad knihoven, abychom se toho naléhavého Božího slova takto snadno a elegantně zbavili. Anebo abychom si je alespoň vyložili po svém, tak, jak se nám to hodí.

 V té velmi neobvyklé skutečnosti, v tom, že člověk dostal do svých rukou Boží zákon, se ukazuje zvláštnost Božího zjevení – a totiž to, že se nám – lidem takto Bůh vydává. Docela stejně, jako se nám vydává také v daru svého Syna – Ježíše Krista. Ježíš Kristus – soudce a vládce celého světa – je nám odevzdán přímo do našich rukou. Záleží jenom na nás a našem rozhodnutí, co s ním uděláme.

 

 A tím už se dostáváme k druhé polovině dnešního verše. „…Ano, máte Boží zákon. Jenže jej falšuje falešné rydlo písařů.“

 

 Bylo by velmi snadné a pohodlné, kdybychom si teď pověděli, že těmi zmiňovanými písaři Jeremiáš myslí pravděpodobně židovské zákoníky, nebo snad nějaké falešné vykladače, fundamentalisty, nebo snad přehnané liberály – zkrátka ty druhé. Jenomže je to skutečně tak? Neukazuje tady Jeremiáš spíše na nás samotné? Na naši vlastní falešnost a pohodlnost. Na chvíle, kdy Boží zákon v našich rukách překrucujeme, vylamujeme mu jeho ostré zuby a obrušujeme jeho hrany? Na chvíle, kdy z nepohodlného a neskladného Ježíše Krista děláme sentimentálního Ježíška, kdy ho odkládáme do oblasti náboženského sentimentu a sladkobolných emocí?  

 

 Člověk dokáže být v tomto znásilňování a falšování Božího slova až děsivě vynalézavý.  Jenom si připomeňme ta slova z dnešního prvního čtení. Slova, kterými zbožní a nábožní lidé odevzdali Ježíše před Pilátem na smrt: "My máme zákon, a podle toho zákona musí zemřít, protože se vydával za Syna Božího."

 Ta věta je absurdní: Dar Božího slova obrácený proti Božímu Slovu, které se stalo tělem. Až tak daleko smíme zajít, až takto falešné může být naše rydlo, kterým přeškrábeme Boží zákon podle svých představ a své vůle.

 

 Jenže tím jsme zatím pověděli teprve polovinu. A tu druhou polovinu také nemáme zamlčet a přeslechnout. Hned několikrát se v Bibli objevuje jedna metafora. Přirovnání, že Boží slovo – Boží zákon, je jako meč po obou stranách ostřený. A my můžeme tuto metaforu vztáhnout i na slova proroka Jeremiáše.

  Ano, na jednu stranu platí, že Boží slovo bylo vydáno do našich rukou. Jenže to není slovo mrtvé. Nejsou to jenom vytištěná a do knihy svázaná písmena a věty. Boží slovo, oživované a nesené Duchem se stává v našich rukách neposedným. Hýbe sebou a hýbe tak také námi. Tak, jak je držíme, se nás také ono chytá a uchopuje nás. Vzpírá se našemu falešnému rydlu a dává se s ním do zápasu.

 

 Zápas je to zvláštní. Možná, že nám může trochu připomenout vyprávění o tom, jak se praotec Jákob utkal u brodu Jaboku s neznámým protivníkem. Člověk, který by v takovém zápase zvítězil, by tak dosáhl nejhlubší možné porážky – umlčení Boha. Bůh by se k němu nadobro odmlčel. Tomu říkáme peklo. Ponechme teď stranou, jestli je takový výsledek zápasu mezi člověkem a Božím slovem vůbec možný. Bible před nás předkládá spíše nadějnější výhledy.

 Třeba právě v příběhu Jákoba, který se sice z místa zápasu sotva odbelhal, zato však vnitřně proměněný a s darem Božího požehnání.

 

 Anebo také příběh Ježíše Krista - Božího Slova, které mělo být nadobro poraženo a umlčeno na kříži. Jenže nebylo. Nebylo, protože pravdivé a nezfalšované Boží slovo chce být vyřčeno. Neposedně a neúnavně se dere na světlo tohoto světa. Ústy proroků, stránkami Písma, a také skrze naše vlastní životy. Za to buď Bohu sláva na věky věků.

Amen

 

Modleme se:

 

Hospodine, ty vkládáš svůj zákon do našich dlaní a srdcí. Zákon tvého milosrdenství. Prosíme tě, nedovol nám, abychom jej zfalšovali a překroutili v nemilosrdné moralismy nebo nezávazné mudrování. Utkávej se s námi, proměňuj nás a žehnej nám. O to tě pokorně prosíme.

Amen