Genesis 16 - Hagar
Milé sestry a bratři,
nevím, jestli jste to už také zaznamenali, jestli Vám to připadá tak, jako mně, ale já jsem si všiml – a to nejen u druhých, ale také u sebe samého, že jednou ze známek současné protestantské teologie je určité okouzlení vnitřní rozervaností. Že velkou oblibu mají ty Biblické texty, kde se nějakým způsobem objevuje vnitřní zápas, nedokonalost a rozpolcenost Biblických postav. Jen tak matně si vzpomínám, kolikrát jsem slyšel připomínat (a také sám připomínal) zápas starozákonních proroků, kteří se bouřili proti Božímu povolání, noční boj Jákobův a jeho poraněnou kyčel, nebo tajemný osten, popichující v nitru bolestivě apoštola Pavla. To všechno jsou důležité motivy, které trefně odhalují křehkou povahu člověka. Ale bojím se, jestli je někdy trochu nepřetěžujeme (a opakuju – u sebe samého to vidím...). Jestli se nám z té vnitřní rozervanosti nestává tak trochu titánský kýč, zvláštní forma pýchy. Protestant bývá často – po vzoru těchto příběhů – člověk nepokojný, vnitřně napjatý, potýkající se s Hospodinem, rozháraný,... a také tak trochu zamilovaný do té své rozháranosti.
V Bibli jsou ale přece i jiné zápasy a jiné osudy. Někdy nenápadnější, méně exponované – ale přece by nám ani ty neměly úplně uniknout. Myslím, že právě takovým důležitým příběhem je zápas, který vedla služebnice Hagar.
Už od začátku je nám tato žena představena jako služka (kraličtí říkají „děvka“) do důsledku vzato pak otrokyně. A skutečně – i ve vztahu k Biblickému vyprávění působí Hagar dojmem služebnice. Jako by jenom měla dodat další rozměr ústřednímu tématu, kterým je neplodnost Sáraj a následné narození Izáka. Jako by i tady byla dopředu odsouzena do vedlejší role. Nic se nedovídáme o jejích pohnutkách a povaze – jako by nestála za pohled. Abram prožívá nejistoty víry, Sáraj trpí svou neplodností, ale Hagar, ta nemá nárok na nějakou rozervanost. Je jenom služkou.
A tak, když se zdá, že Boží zaslíbení velkého potomstva se asi nenaplní, rozhodne se Sáraj využít „služeb“ své otrokyně. Hagar nebývá jmenována mezi Biblickými matkami. A i v tom je trocha nespravedlnosti. Vždyť i ona dobře zapadá mezi všechny ty mateřské anomálie. Není sice neplodná – naopak, ale i její mateřství je přesto podivné. Dítě má připadnout Abramovi a Sáraj. Nemá být doopravdy Hagařino. Má tedy být takovou matkou – nematkou. V tom nám dokonce může připomenout Marii. Marie má dítě bez početí, Hagar má mít zase početí bez dítěte...
Už to samo o sobě bychom mohli vnímat jako utrpení – jako důvod k soucitu. Ale situace Hagar se paradoxně po početí dítěte ještě zhorší. Sáraj si totiž všimne, jak se Hagar změnila, jak se něco proměnilo v jejím pohledu, a začne jí trápit. Je to jenom náhoda, že se tady v hebrejštině objeví stejné slovo – trápit, pokořovat – jaké se bude v knize Exodus používat pro Izraelce otročící v Egyptě? No ano, vždyť je to vlastně v něčem celkem podobný příběh. Začíná utrpením v „domě otroctví“, krutostí pánů a ústí do útěku do pouště.
Je v tom trochu ironie, že právě Egypťanka Hagar, je první biblickou postavou, která kráčí cestou exodu. A že těmi prvními nemilosrdnými otrokáři v Písmu nejsou egypťané ani babylonci, ale Abram se Sáraj. Jak často se nám stává, že pro vlastní rozervanost a niterné zápasy nevidíme, že se někomu stáváme „domem otroctví“? Jak často žijeme s pocitem, že jsme těmi, které by Hospodin měl zachraňovat, a nevidíme, že i my se můžeme stát Egyptem a Babylonem pro ty, kdo měli jen posloužit našemu vlastnímu příběhu?
Ten Hagařin exodus je ale ještě těžší, než byla cesta izraelských otroků. Narozdíl od Izraelců totiž Hagar nejde do pouště za nějakým zaslíbením. Mnohem spíš ten její útěk vypadá jako svého druhu sebevražda. Vždyť co jiného než smrt, ji může čekat při samotářském bloudění pouští? Zdá se, že Hagar chce raději umřít i s dítětem, které čeká, než aby se stala poníženým lidským inkubátorem pro Abramovo potomstvo.
Smrt ji ale nečeká. „Nalezl ji Hospodinův posel ve stepi nad pramenem vody.”
Přehlížená Hagar nebyla přehlédnuta. Už poněkolikáté se v Abramovském vyprávění vedlejší postava stává postavou hlavní. Není náhoda, že k tomu setkání anděla (a je to mimochodem první místo v Písmu, kde se výslovně objevuje Hospodinův anděl) a hagar dochází u pramene. Jako by I touto cestou byla Hagar přiřazena k pramatkám – k Ráchel a Rebece – k ženám, prožívajícím setkání při studni. “Odkud jsi přišla a kam jdeš?” ptá se anděl. Ta otázka zní až filosoficky, což mnohé vykladače láká. Mě se ale zdá, jako bych v té otázce slyšel určitou výčitku. Co to děláš? Quo vadis? Proč utíkáš? Proč to vzdáváš a ohrožuješ tak sebe I nenarozené dítě?
Hagařin exodus se završuje. Vysvobození – to nemusí nutně vždy být jen odchod, vyjití. Hagar se má naopak vrátit a pokořit se před Sáraj. Ale přece to už nebude stejný život. Už nikdy nebude Hagar žít s pocitem, že je jenom služkou, jenom nástrojem pro něčí plány. Hospodin si ji všiml, nepřehlédl ji. Skrze Boží milost je Hagar vtažena mezi největší postavy Písma.
Abramovi Hospodin řekl: „Převelice tě rozmnožím.“
Hagaře anděl zvěstuje: „Velice rozmnožím tvé potomstvo, takže je nebude možno ani spočítat."
Marii řekl archanděl Gabriel: „Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš.“
Hagaře anděl zvěstuje: “Hle, jsi těhotná, porodíš syna a dáš mu jméno Izmael (to je Slyší Bůh), neboť Hospodin tě ve tvém pokoření slyšel.”
Ne, nejsou to stejné příběhy. Před Bohem má každý člověk svou cestu, své jméno, svůj význam. Izmael není stejný jako Ježíš. Není to pokorný zachránce, ale spíš nezkrotný divoch, který se, po vzoru své matky, nenechá odstrkovat a zneužívat. Doslova v knize Genesis čteme, že Izmael bude jako “divoký osel” - jako mezek, který nesklání poslušně hlavu.
Ty příběhy nejsou stejné. Ale jedno mají společné. Pro Boha Hagar není nedůležitá.
“I nazvala Hagar Hospodina, který k ní promluvil, "Bůh vševidoucí"”. Bůh vidí. Bůh nepřehlíží.
Milé sestry a bratři,
nechme si tím dnešním příběhem připomenout, že Evangelium není romantickým příběhem rozervaných hrdinů, ale zprávou o Boží milosti. O Bohu, který nestraní silným, ale hledá i slabé. O Bohu, který osvobozuje – z otroctví, z beznadějnosti, z poníženosti.