Jdi na obsah Jdi na menu

Hora Ararat

19. 3. 2009

Poslední po Zjevení Páně, Na Topolce, 1.2.2009 Genesis


Milé sestry a bratři,

v naprosté většině případů, kdy společně čteme z Bible, soustředíme se při tom především na nejrůznější biblické postavy, na jejich jednání, životní peripetie a zápasy. V centru našeho zájmu stojí člověk ve svých různých podobách. Na tom není nic divného. Biblické texty ale nemluví jen o lidech. Často v nich velmi důležitou roli hrají také různé předměty, zvířata nebo třeba konkrétní místo, na kterém se děj odehrává. Moře, poušť, města, zahrady... to všechno jsou místa nabitá významy, které jsou také pro čtenáře Bible neopomenutelné – mohou k nám promluvit.


V několika následujících nedělích, počínaje tou dnešní, bych se rád v cyklu kázání zaměřil na skupinu takových specifických a mnohovýznamových míst – na biblické hory.

Při bližším pohledu si můžeme všimnout, že hora se v Písmu vyskytuje mnohokrát, a prakticky pokaždé je prostorem zvláštním, neobvyklým – místem, na kterém se člověk vztahuje k tomu, který ho přesahuje. Místem, kde s člověkem obcuje Bůh.

Není náhodné, a dnes jsme si to v prvním čtení také připomínali, že místem eschatologického výhledu stvoření je právě hora – hora Sión. Tady se mají všichni vykoupení lidé opět shromáždit ze svého současného rozptýlení.

A stejně jak stojí vrcholek hory v cíli stvoření, najdeme ho i na počátku.


Obvykle, když mluvíme o počátku stvoření, ihned popaměti nalistujeme první stránky Bible a slavné vyprávění o zahradě Eden. V knize Genesis je ale ještě jiné místo, které můžeme označit za počátek – a tak bývá také označeno v nadpisu kapitoly: „nový počátek“. Tím místem je vrcholek hory Ararat.

 

Když opadly vody potopy, zachytila se Noemova archa na vrcholku Araratu. Veškerý zachovaný život se soustředil na toto jediné místo, aby se odtud, z výšky více než pěti tisíc metrů, opět rozkutálel po celém světě. Noeho, jeho ženu a syny s manželkami, všechna zvířata, která se plavila v arše – ty všechny čekal na novém počátku stejný krok – krok sestupování do údolí, do plochosti a přízemnosti, do nově vznikajících horizontálních vztahů.


Myslím, že toto prvotní sestupování můžeme chápat jako velmi dobrý obraz toho, co se vlastně po potopě se stvořením stalo. Svět, jak ho popisuje kniha Genesis až do potopy, můžeme označit za svět mytický. Jakoby se v něm všechno odehrávalo v docela jiném, větším měřítku. Adam a Eva se tady v zahradě Eden pohybují v neoddělené a ničím nezahalené Boží přítomnosti. Něco takového se už nikdy neopakovalo. A i po jejich vyhnání ze zahrady zůstává ještě to velké mytické měřítko zachováno. Stačí se jen podívat na údaje o věku tehdejších lidí, které obvykle spadají do řádu stovek. Nebo připomenout zprávu o tom, že v této době, době před potopou, začali spolu uzavírat svazky dcery lidské a synové božští. Jako kdyby se to všechno, co popisují první kapitoly Geneze, odehrávalo v jakémsi nad-normálním, velkými tahy načrtnutém „nad-světě“. Ve sféře vyšší než je ta naše dnešní.


Potopa ovšem tento mytický věk jasně uzavírá. Svět, do kterého sestupuje Noe, ten už má drobnější, naší vlastní zkušenosti více odpovídající měřítko.

Podívejme se dobře, co tento sestup z hory Ararat provázelo.......


Když Hospodin nařídil Noemu, aby se svou rodinou i zvířaty opustil archu, první událostí, která se odehrála, byla bohoslužebná oběť. Noe připravil zápalnou oběť, která jistě měla především vyjadřovat díky za záchranu, ale také ji můžeme chápat jako otázku, se kterou se Noe na Hospodina obrací. Co teď? Co bude následovat? Jak má vypadat ten nový počátek? Kterým směrem se má člověk ubírat?


Četli jsme, že Hospodin tuto první tázavou oběť přijal. A to, co následuje, bývá v židovské tradici označováno jako „ševa micvot bnej Noach“ čili sedmero přikázání pro Noeho. Člověk dostává od Hospodina do svého nového počátku jasná vodítka – přikázání a zápovědi, které mají zamezit tomu nejhoršímu úpadku.

Tyto příkazy nejsou tak důvěrně známé, jako je jiný SZ kodex – desatero. Ale v mnohém se desateru podobají. Patří mezi ně odmítnutí vraždy, zákaz pojídat maso ze zvířat, která jsou dosud naživu, zákaz modloslužby…


Jako kdyby i Hospodin sám po potopě jasně uviděl a pochopil, že rajská představa svobodného, ničím neomezeného člověka, je odsouzená k neúspěchu. Že lidské společenství se zkrátka neobejde bez jasnějších mantinelů, bez příkazů a zákazů, které zabrání alespoň těm nejhorším zločinům. Že pro svět, tak, jak byl narýsován před potopou, je člověk přespříliš slabý, nehotový, hříšný.


Pravidla, která Hospodin daroval Noemu, s touto lidskou porušeností velmi realisticky počítají. Jen si poslechněme, co Hospodin řekl, když přijal Noeho zápalnou oběť: „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý…“


Sestoupení z výšin hory Ararat, nám všem připomíná, že žijeme na zemi pouze nezaslouženou Boží milostí. Každý, kdo se někdy oddává fantaziím o možnostech lidského zdokonalování, o možnostech zcela se vlastní silou zbavit hříchu, měl by si připomenout, že na začátku našeho lidského příběhu stojí pořádný sešup z vrcholku do nížiny, z vysokosti do plochosti. Po potopě už žádné zahrady Eden nejsou.


Milé sestry a bratři, nedivil bych se, kdyby na někoho teď moje slova působila docela pesimisticky a rezignovaně. Zpráva o novém počátku, tak jak jsme ji teď načrtli, by tak mohla vypadat jako zpráva o úpadku – de facto depresivní čtení. Myslím si ale, že přece jen úplně depresivní není. Vždyť i při tom velmi tvrdém a skeptickém rozpoznání, že „každý výtvor našeho srdce je zlý“, zazní také Hospodinovo „přesto“…

Přesto, že za to moc nestojíme, přesto, že z nás nic kloudného nekouká, přesto, že neumíme zacházet se svou svobodou a zneužíváme ji k marnostem a špatnostem, přesto nad námi Hospodin nemávl znechuceně rukou a neodvrátil se od nás. Přesto uzavřel s Noem a vším tvorstvem smlouvu. Božské a lidské nemá být lidským pádem definitivně rozpojeno.

Znamením této smlouvy je duha. Někdy máme tendenci si znamení duhy malovat v až příliš jasných barvách – jako něco jednoznačně pozitivního. Tak docela to není. Duha symbolizuje Boží milost, ale zároveň také připomíná porušenost, hříšnost, nepřekročitelnou horizontálnost, člověka, nad kterým se klene.

U starých židů se říkalo, že ten, kdo nikdy v životě neviděl duhu, je člověk spravedlivý – takový, který nepotřebuje Noemovskou smlouvu a realistické Boží příkazy. Zdalipak je takový člověk mezi námi? My všichni ostatní, kteří jsme už znamení duhy někdy viděli, si máme připomínat vlastní hříšnost i milost, kterou nás Hospodin „přesto“ obdařil.


Příští týden budeme v naší horské túře pokračovat na hoře Sinaj.


Modleme se:

Hospodine, děkujeme Ti za to, že jsi nás zachoval na tomto světě. Děkujeme Ti také za dar Tvého Zákona, který je pro nás pomocí tehdy, když ztrácíme kontrolu nad svou svobodou a začínáme se vzdalovat našim bližním i Tobě. Znamení Tvojí smlouvy se dodnes klene mezi zemí a Tebou. Je to pro nás naděje, že i z nejhlubší nížiny vede opět cesta na vrcholky. Díky Tvé milosti vyhlížíme budoucnost.

Amen