Hora Karmel
Invocavit, Na Topolce, 1.3.2009 1 Královská 18,21-39
Milé sestry a bratři,
kdybychom se podívali na mapu starověkých říší předního východu, mohli bychom si všimnout rozdílu, který je mezi krajinou mezopotámskou či babylonskou a územím, označovaným jako Kenaan. Zatímco Mezopotámie byla vlastně velikou nížinou – údolím mezi řekami Eufrat a Tigris, Kenaan byl hornatým, skalnatým pásem táhnoucím se z jihu na sever podél Středozemního moře. A tento rozdíl hraje v našem dnešním biblickém čtení důležitou roli.
Zatímco obyvatelé Mezopotámie a Babylonie mohli poměrně snadno zavlažovat velkou část své říše pomocí rozsáhlých zavlažovacích kanálů, v hornatém Kenaanu něco takového šlo jen ve velmi omezené míře. A proto také tehdy, když přišlo období sucha, nemohli se obyvatelé Kenaanu spoléhat na svou dovednost, techniku a um, ale na pořad dne přicházela palčivá náboženská otázka: slituje se Bůh nad hladovějícími a žíznícími? A který z těch mnoha vzývaných bohů je vlastně ten pravý – skutečný zachránce a dárce vláhy?
Příběh, který jsme dnes z první knihy Královské četli, se odehrává právě v takovém okamžiku, kdy na Izraelské království dolehlo tísnivé sucho. A v tomto suchu se opět rozhořel zápas mezi dvěma znesvářenými stranami. Na jedné straně stál silný a poměrně úspěšný král Achab, který si vzal za ženu fénickou princeznu Jezábel, a spolu s ní přijal také kult božstva, které Jezábel vzývala – boha úrody a plodnosti Baala. Z baalismu se tak stalo náboženství státní – oficiální, královským dvorem zaštítěné a prosazované. Na druhé straně ale zůstali ti, kteří nezapomněli na Hospodina a jeho vysvobozující činy. Ti, kdo i navzdory oficiální ideologii zachovali věrnost Bohu Abrahama, Izáka a Jákoba. A vůdčí postavou tohoto náboženského disentu byl především prorok Eliáš.
Sucho, které na Izrael dolehlo oživilo otázku: Kdo je skutečným Bohem – je to Hospodin nebo Baal? Kdo zachrání lid před hladomorem?
Král Achab se domníval, že za sucho může Eliáš. Že to on svým zaříkáváním a čarováním brání v dešti. V takové situaci by bylo nejrozumnější, kdyby se Eliáš někde bezpečně ukryl a příliš se neukazoval. Jenže Hospodin Eliáše právě v této situaci oslovil a poslal přímo za Achabem – řekl mu: „Jdi a ukaž se Achabovi.“
Nadešel vhodný čas pro rozsouzení. To co přišel Eliáš Achabovi nabídnout, byl ordál – neboli „Boží soud“ - zkouška, ve které se mělo definitivně ukázat, na čí straně je pravda. A sebevědomý Achab na tuto zkoušku přistoupil.
Za místo, na kterém mělo k soudu dojít, zvolil Eliáš vrcholek hory Karmel, což znamená Boží vinice. Rozhodně to nebyla náhoda. Vždyť právě tady, ve výšce pěti set metrů nad mořem, byla hlavní svatyně Baalova. Tady vrcholily obřady Baalova vzývání a uctívání. Eliáš se rozhodl, že porazí nepřítele na jeho domácím hřišti.
Je to další z důležitých motivů, které se s biblickými horami pojí. Vrcholek hory je nejen místem Božího sebe-zjevování a mluvení, ale také místem soudu. Místem zápasu mezi skutečným Bohem a falešnými modlami. Zápasu mezi tím, co se povyšuje Bohu naroveň a tím, kdo je skutečně vyvýšený a svrchovaný.
V Eliášově případě vlastní soud spočíval v obětování býka zápalnou obětí. A my si můžeme vzpomenout, že to není první případ podobného rozsouzení. Vždyť velmi podobné rysy má už první oběť bratrů Ábela a Kaina.
Četli jsme, že celé dopoledne trvala snaha Baalových proroků, aby svého boha přiměli k seslání ohně. Od rána poskakovali a tancovali pod oltářem a volali Baala. Ale ani jejich volání, dokonce ani jejich vlastní krev, kterou chtěli svého boha napojit a oživit, nevedly k žádnému úspěchu.
Z biblického popisu se nezdá, že by se Eliáš příliš obával jejich možného vítězství. Spíš naopak. Slyšíme ho, jak se jejich marným pokusům vysmívá: Zkuste to trochu hlasitěji, třeba si trochu přispal. Nebo se snad oddává nějakému důležitému přemítání – vždyť ostatně ten fénický Baal byl také bohem moudrosti a vynalézavosti. Ale ani šťavnatější posměšky si Eliáš neodpustil. Třeba Baal nepřichází, protože sedí na nějaké nebeské latríně. Snad na něj ze všech těch obětí přišel neodkladný božský průjem. Poskakování a krvácení k ničemu nebylo. „Neozval se nikdo, nikdo neodpověděl...“ A na řadu tak přišel Eliáš.
Všimněme si, že Eliášovo dílo nápravy začalo ještě dříve, než k došlo k vlastní oběti. Hned na začátku opravil – doslova je tam napsáno „uzdravil“ - a nově posvětil pobořený a Baalovci zavržený Hospodinův oltář. Je to nový začátek, nová výzva k následování. Oltář není opraven jen pro tuto jedinou oběť, ale i pro všechny další. Od uzdraveného oltáře se uzdraví i celá země. Vzývání Hospodina se vrací.
Když pak byla oběť připravena, nechal ji ještě Eliáš polít takovým množstvím vody, že až naplnila okolní příkop. Také toto polévání vodou je důležité. Není to jenom způsob, jak zdůraznit Boží moc a schopnost zapálit oběť i kdyby plavala ve vodě. Eliáš tím zároveň ukazuje hloubku důvěry v Hospodina. V období sucha byla voda vzácností – zachraňovala ohrožený život. A právě touto záchrannou vodou Eliáš pořádně za-plýtval. Záchrana není v lidských rukách. Je u Boha.
Když bylo vše připraveno, obrátil se Eliáš s modlitbou k Hospodinu. A ten jeho oběť přijal. Na vrcholku hory Karmel Hospodin opět ukázal, že není žádná neexistující modla, ale živý a život dávající Bůh.
Ještě před dvaceti lety musel mít příběh o Eliášově zápase na hoře Karmel provokativní příchuť aktuální platnosti. Určitě nebylo těžké vidět v tom oficiálním a sebevědomém Achabově baalismu předobraz tehdejší vládnoucí komunistické ideologie. Má ale podobně aktuální význam tento text i dnes?
Vždyť bychom sotva našli nějakou „oficiální“, vládou vynucovanou víru, se kterou by stálo za to zápasit. Dokonce ani ateismus není takovou ideologií. Spíš se zdá, jako kdyby v této věci zavládla hluboká lhostejnost, ve které si každý smí věřit čemu chce, protože to nemá žádný význam.
Myslím ale, že i dnešek má své Baaly. Třeba božstva kariéry, úspěchu a nadbytku. Jejich doménou není ideologie, ale materie. Neposkakujeme, stejně jako Izraelci na obě strany? Nechceme sloužit zároveň Bohu i našim malým Baalům? Ať už si odpovíme jakkoli, zápas na hoře Karmel je zprávou o tom, že na Božím soudu baalismus neobstojí. Jedině Hospodin je Bůh.
Milé sestry a bratři,
na samý závěr dnešního kázání se musíme ještě alespoň krátce zastavit nad jedním motivem. Ti z Vás, kdo vyprávění o zápase na hoře Karmel znáte, víte také, jakou dohru vlastně to Eliášovo vítězství mělo. Eliáš poručil, aby byli všichni Baalovi proroci pochytáni a do jednoho pobiti. Myslím, že tato zpráva by neměla zastínit hlavní zvěst textu, ale přesto se ji nechci pohodlně a alibisticky vyhnout. Pro současného čtenáře představuje hromadné pobíjení lidí jistě obtížně přijatelný motiv. Rád bych k tomu zmínil jen dvě poznámky:
Za prvé si musíme uvědomit, jaká byla celková situace, ve které Hospodinovi služebníci v Achabově Izraeli stáli. Představovali silně ohroženou a pronásledovanou menšinu. Baalovci měli v rukách moc, mohli co se jim zlíbilo. A také toho využívali. To pobití Baalových proroků tak představuje něco podobného, jako je třeba Davidovo vítězství nad Goliášem. Zkrátka úlevné vítězství nad tyrany. V rámci SZ pak tato zpráva mohla přinášet naději všem utlačovaným, že také ti jejich utlačovatelé budou nakonec poraženi, jakkoli se to třeba zdálo nereálné.
Druhou věcí kterou si nad tímto textem musíme uvědomit, je pak skutečnost, že s příchodem Ježíše skutečně vstoupila do světa docela nová a revoluční perspektiva, ve které je i to tradiční SZ dělení na přátele a nepřátele, na bližní a cizince překonáno. To, co Eliáš neviděl, my už vidět smíme. A právě odtud roste naše pohoršení nad zabíjením nepřátel. Pokud takové pohoršení cítíme, nemusíme jej nijak překrývat či odmítat. Vždyť to už v nás mluví Kristus a jeho neohraničená láska.