Jdi na obsah Jdi na menu

Já jsem cesta, pravda i život

20. 10. 2008

22.neděle po sv.Trojici, Na Topolce, 19.10.2008 Jan 14,1-6

 

Milé sestry a bratři,

mezi oblíbená klišé, která kolem nás často znějí, a kterých se ani my sami občas nedokážeme zbavit, patří také naříkání nad atheismem současné společnosti. Nad tím, že naši současníci ztratili schopnost autentického náboženského prožitku a proto je tak obtížné je oslovit, najít s nimi společnou řeč. Podle obrovského počtu lidí, kteří o sobě uvádějí, že jsou bez vyznání, se nám pak může jevit, že je to dojem pravdivý.

 

Stačí ale na chvíli zapomenout na statistiky a rozhlédnout se kolem sebe, a můžeme pozorovat, že dnešní člověk často ve skutečnosti není „nenáboženský“. Že je naopak spíše velmi náboženský. Má čich, přímo šestý smysl pro věc „spirituality“ – dokonce výrazně větší smysl než tradiční křesťané (zvláště protestanti), kteří své „spirituální“ já dlouhodobě sebekriticky utišovali.

A je to spiritualita velmi rozmanitá. V každém větším knihkupectví najdeme regál či oddělení s takzvanou „duchovní literaturou“. Zprostředkovaný vliv východních náboženství a filosofií se mísí se zájmem o Kelty, antroposofii, přírodní medicínu a mnoho dalších disciplín a oborů.

Bylo by snadné se nad takovou směsicí pohoršovat, démonizovat ji nebo ji pyšně zesměšňovat.

Myslím si ale, že tato pestrá nová spiritualita v sobě obsahuje určité přirozené a zdravé jádro. Motiv, který si pohoršení, démonizaci ani posměch nezaslouží.

 

Je to motiv cesty. Otázka jak a kudy se můžeme přiblížit k Bohu. Případně jak a kudy se můžeme přiblížit k sobě samým – což bývá často vlastně jedno a to samé.

Jakou cestou se vydat?

Když jsem připravoval písničky pro jednu z našich vánočních her, napsal jsem také verš „je tolik možných cest, ztrácíme orientaci, hledáme navigaci“… Jak můžeme zjistit, která z nabízených cest je ta pravá, a které jsou jenom slepými uličkami?

 

Biblický text, který jsme před chvilkou četli, mluví také o cestě. A je to také cesta k Bohu – cesta do Otcova domu, ve kterém je mnoho příbytků. Jakou cestu nám tedy předkládá Bible? Kudy se máme ve svém hledání Boha ubírat, abychom nezabloudili, ale dospěli k cíli?

 

Ježíš mluví ve své poslední velké promluvě k učedníkům o tom, že odchází ke svému Otci. Odchází, ale přitom své učedníky neopouští. Cestu, kterou jde, už přece také znají.

 

Učedník Tomáš, advokát všech pochybovačů, se nad takovou větou docela právem pozastavuje. „My že známe cestu? Vždyť ani pořádně nerozumíme tomu, kam jdeš, jak bychom mohli znát cestu?“

A Ježíš na tuto otázku odpovídá ještě podivněji: „Cestu k Bohu znáte – Já jsem ta cesta.“

Já jsem dveře – já jsem cesta – nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.

Jak tomu máme porozumět? Jak můžeme Kristem procházet?

Jak po něm můžeme kráčet jako po cestě?

 

Snad nám v pochopení může napomoci, když si uvědomíme, že mnoho křesťanských autorů, v čele s velkým myslitelem patnáctého století Tomášem Kampenským, domýšlí tento obraz Ježíše jako cesty a mluví o cestě „následování Krista“. To byla přece výzva, se kterou se Ježíš obracel na různé lidi, když si je povolával za učedníky: „Pojď a následuj mě!“

 

Jenže ani tady ještě nemáme docela jasno. Vždyť to zmiňované následování Krista, vyjití jeho cestou, může mít velmi rozmanitou podobu, můžeme mu velmi různě rozumět. Mnoho křesťanů v historii i současnosti se pokoušelo následovat Krista co nejvěrnější nápodobou vnější formy jeho života. Sem spadají hnutí žebravých poutníků, sebe-trýznících se flagelantů, komunity odcházející z civilizace do pouště a odloučení. Součástí této cesty následování pak mohly být až křečovité pokusy o napodobení Ježíšových kulturních životních forem, stravování či oblečení. Ostatně dodnes se například řemínkovým koženým sandálům u nás říká „kristusky“.

Všechny tyto napodobitelské pokusy ovšem přehlížejí, že Ježíš se mnohem více nežli na vnější, dobově podmíněné formy a tradice, soustředil na konkrétní lidi a jejich konkrétní utrpení. Že nám evangelia mnohem více než jeho vzhled a návyky, popisují jeho jednání a mluvení.

 

Kristova cesta tak není pouhé “kopírování” Ježíše. Jde spíše o směr a určité modely jednání. Určité postoje ve vztahu k Bohu a ostatním lidem.

Jako značky na turistické stezce nám naznačují směr této cesty příklady Ježíšova života. Jaké ukazatele to jsou?

 

V prvé řadě stojí až pohoršující míra odpuštění. Ježíš odpouštěl každému, kdo projevil lítost. Nečekal až na nápravu, ničím nepodmiňoval své odpuštění. Naopak se Ježíšovo odpouštění stalo hybatelem a zdrojem proměny člověka. Nad hříšnou ženou pronáší: „neodsuzuji tě – jdi a už nehřeš.“ Právě v tomto a nikoli opačném pořadí.

Do jaké krajnosti toto radikální pojetí odpuštění vede, můžeme pochopit, když se díváme na umírajícího, ukřižovaného Ježíše, který s pohledem na své vrahy a mučitele říká: „Otče, odpusť jim.“ Tuto krajní mez odpuštění mějme na paměti, když čteme Ježíšova slova: „Odpouštějte a bude vám odpuštěno.“

Podobně radikální pojetí má v Ježíšově životě také druhý ukazatel cesty -láska. Ježíš nám zobrazuje neohraničenou Boží lásku k člověku. Lásku nerozlišující blízké od vzdálených, domácí od cizích, sympatické od nesympatických.

Je to láska, která se nezastavuje dokonce ani před nepřáteli, těmi, kdo nám škodí a ubližují. Dokonce ani svými chybami a poklesky ji nemůžeme prošustrovat.

To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.“

 

Dalším nápadným ukazatelem na Ježíšově cestě je postavení služebníka. Boží Syn a soudce všeho stvoření vyšel z poníženosti – ze stáje – ze spodních pater lidskosti. A v tomto lidském suterénu také setrval. Žádný Pán pánů, ale Služebník služebníků.

„Jestliže já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat…“

 

Posledním znamením Kristovy cesty, které chci dnes zmínit, je pak znamení utrpení. Ježíš se údolí utrpení nevyhnul, neobešel jej ani nepřekonal nějakou nadpřirozenou božskou fintou. Právě naopak. Chtít následovat Krista a při tom se vyhnout utrpení je klamná iluze, která nemá žádnou oporu v evangeliu. Cesta k životu, cesta k Bohu, vede skrze kříž, smrt a hrob. A zahrnuje v sobě nutně také ponížení a odmítnutí.

Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden.“

 

Milé sestry a bratři,

Následování Krista, vyjití Ježíšovou cestou, nás zve k přehodnocení všeho, co přirozeně pokládáme za rozumné a spravedlivé. Zve nás k paradoxní míře odpouštění a lásky. Zve nás k životu těch, kdo se dobrovolně vzdávají své moci, aby se v bezmoci stali služebníky. Zve nás také k trpělivému snášení utrpení.

Vydat se touto cestou a neodbočit z ní není nic snadného. Vždyť po nás toho tolik chce. A není nijak těžké uleknout se a začít si namlouvat, že je to vlastně cesta neschůdná, že to snad ten ježíš ani tak radikálně nemyslel.

Přesto je nám ale zvěstováno, že je to cesta pravdivá. Cesta, která skrze smrt vede k životu.

Vyjděme po ní právě dnes.

 

Věčný Bože,
Tvůj Syn Ježíš Kristus je cesta, pravda a život pro všechno stvoření.
Dej nám milost kráčet po jeho cestě,
radovat se v jeho pravdě
a podílet se na jeho vzkříšeném životě,
jeho, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne jako jeden Bůh,

nyní i navěky.
Amen.