Já jsem světlo světa
18.
neděle po sv.Trojici, Na Topolce, 21.9.2008 Jan 8,12
Milé sestry a bratři,
někteří z vás se kromě
bohoslužeb pravidelně zúčastňují také ranních sejití nedělní školy pro dospělé.
A mezi témata, která tam v současné době probíráme, patří také určitý
struční přehled buddhismu. Je to myšlenkový směr, který je velmi bohatý na
různou náboženskou literaturu, posvátné texty a knihy. A v těchto textech
bývá také Buddha někdy opisován různými metaforami - obrazy. Často to bývá
například vzácný klenot – diamant, nebo třeba královská koruna či trůn. Všechny tyto metafory se snaží zprostředkovat
Buddhovu naprostou výjimečnost a výsadní místo.
Proč o tom mluvím?
Když se podíváme na Ježíšovy
výroky JÁ JSEM, z Janova evangelia, můžeme si všimnout, že mají něco
společného. Využívají totiž obvykle metafor, které jsou naopak nápadně všední,
každodenní a nevýjimečné. Žádné drahokamy a jiné cennosti. Místo toho: chléb,
dveře, pastýř. Motivy všedního života. Věci, se kterými člověk přicházel do
styku každý den.
Díky tomu jsou tyto metafory
zvláště dvojsečné. Na jednu stranu z nich můžeme vytušit, že Ježíš je pro
člověka stejnou nezbytností, jako denní chléb. Že není a nemá být pouhou
nad-stavbou našeho života, nadstandardem, kterého se občas dotkneme. Že se nás
týká plně a nepřestajně.
Na druhou stranu ale tyto
metafory obsahují také motiv všednosti. Všechno jsou to věci, se kterými se
setkáváme tak často, že je vlastně můžeme přímo přestat vnímat. Mohou se nám
stát samozřejmostí.
Trochu to připomíná pohádku
„Sůl nad zlato“, ve které princezna řekne svému otci, že ho má ráda jako sůl.
Na dnešním Ježíšovu výroku je
tento motiv snad nejpatrnější. „Já jsem světlo světa.“ Sotva najdeme něco
samozřejmějšího než je světlo. Možná snad vzduch…
V českém překladu
biblického textu tato obecnost a „obyčejnost“ světla vynikne ještě více než v
originále – vždyť slova světlo a svět mají v češtině stejný základ, překrývají
se - ukazují na to, co nejlépe známe, na náš životní prostor.
A právě toto slovo – světlo –
hraje v Janově evangeliu zvláštní roli. Poprvé se objevuje už
v úvodních slovech evangelia – v prologu. „V něm byl život a život
byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ A dále zase sám
Ježíš říká svým učedníkům: „Dokud máte světlo, věřte ve světlo, abyste se stali
syny světla.“
Když jsem přemýšlel nad tím,
jak nejlépe můžeme této biblické metafoře porozumět, vzpomněl jsem si na jeden
rozhovor, který jsem před několika lety vedl s bratrem Pavlem Vychopněm.
Mluvili jsme tenkrát o církvi – o tom, co to vlastně znamená být křesťan –
věřit v Krista.
A Pavel tenkrát použil obraz,
který jsem si zapamatoval. Kristus
nepřišel pro své věrné vybudovat jakousi nedobytnou pevnost náboženství a
církve. Jakýsi „svět ve světě“, ve kterém bychom se měli teď zavřít a izolovat,
obalit svou náboženskou hantýrkou a rituály. Kristus přišel nasvítit náš svět
novým světlem. Světlem, které, jak říká Písmo, „svítí na zlé i dobré“. Na staré
i nové. Na křesťanské i na nekřesťanské.
Myslím, že to je smysl, ve
kterém smíme číst i ta dnešní Ježíšova slova. Ježíš přichází jako nové světlo
do tohoto světa. A je skutečně možné toto světlo „přehlédnout“. Nevěnovat mu
pozornost, vnímat je jako samozřejmost. Tak přece existují zástupy lidí, kteří
svědectví o Kristu slyšeli, dokonce snad i četli NZ, ale ke světlu
nepřicházejí.
Jan to ve svém evangeliu
popisuje takto: „Soud
pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než
světlo…“
Co se
stane, když světlo přijmeme, když ho začneme registrovat, když mu věnujeme
pozornost?
Začneme vidět věci, které
jsme do této chvíle neviděli. To má počátek už u nás samotných. Pod světlem
Ježíše Krista a jeho příběhu můžeme sami sebe vidět pravdivěji. Není tady už
žádný stín, do kterého bychom mohli schovat svoji malost, duchovní neduživost,
svoje sobectví a nehotovost. To všechno je najednou pod jasným světlem
bolestivě viditelné. Světlo odhaluje náš hřích. Proto je tak lákavé se před ním
schovat, nevidět ho, přehlížet.
Ale hřích není to jediné.
Viditelný začíná být naštěstí i opak hříchu. Všechno to, co má smysl a naději.
Ve světle Ježíšova příběhu se ukazuje, jaké jednání má Boží zaslíbení. Ukazuje
se, pro co se vyplatí trpět a zapřít sám sebe. Pro co se vyplatí třeba i
umírat.
Jako bodový reflektor, který
pročesává krajinu, Kristovo světlo, kam zasvítí, tam odhaluje všechno, co se
doteď přehlíženě krčilo ve tmě. Otevřeme oči a najednou vidíme lidi, kteří pro
nás byli dříve bezvýznamní – doslova neviditelní a také jejich nouze, problémy
a bolesti. Najednou – díky novému světlu – se ukazuje, že to všechno je nám
mnohem blíž, než jsme si mysleli. Že se nás to všechno osobně týká a volá po
naší účasti a pomoci.
Milé sestry a bratři – někdy
používáme takový slovní obrat – říkáme, že něco člověk může vidět „očima víry.“
Třeba skutečnost přicházejícího Božího království, která je zatím běžnému zraku
málo viditelná. Myslím, že „oči víry“ vidí právě díky novému světlu Ježíše
Krista, jeho prostřednictvím.
Nevěřící oči v šeru bez
světla vidí potisící stejné bohoslužby, stejně klopýtavé a neladící písně ze
starých zpěvníků, lámající se hlas, zvadlé kázání.
Věřící oko vidí slavnost,
které se žádná jiná lidská sláva nevyrovná. Slavnost, kterou člověk svou
nedokonalostí nemůže překazit.
Nevěřící oči, které nepřijali
Kristovo světlo, vidí kroužek lidí, kteří si tak trochu směšně a trapně
podávají kostičky chleba a malý hlt vína.
Věřící oko v Kristově
světle vidí hostinu, která nasycuje všechny hladové, záchranu života, odpuštění
a sílu pro zítřek.
Nevěřící oko vidí podivnou
scénu, jako vystřiženou z historického filmu, lidi vstupující do špinavé
velkoměstské řeky. Nepochopitelné, směšné.
Oko víry vidí paprsek
Kristova světla, vstup do nového života, nového člověka.
Pane Ježíši Kriste, otevíráme
se ti jako novému světlu, které novým způsobem nasvěcuje náš svět, náš život,
nás samé. Prosíme Tě, odhal nám všechno, co se krčí ve stínu. Osvětli naše
temnoty a ukaž, co je smysluplné, čemu máme věnovat svou energii a svůj čas. U
Tebe je život. Obnov nás.
Amen