Kalich nové smlouvy
21. neděle po sv. Trojici, Na Topolce, 13. 11. 2011 Marek 14,23-24
Milé sestry a bratři,
dnes sice v běžném církevním kalendáři nenacházíme žádnou výjimečnou slavnost (je 21. neděle po sv. Trojici – čili závěr liturgického mezidobí), přece ale je ten dnešní den v určitém ohledu výjimečný. Na mnoha místech je totiž připomínán, jako mezinárodní den modliteb za pronásledované křesťany. I my chceme na naše pronásledované sourozence myslet, přimlouvat se za ně, hledat cesty k možné pomoci – nezapomínejme na to při příležitosti dnešních modliteb.
S tímto tématem ale souvisí také začátek dnešního našeho přemýšlení. Stále to ještě není tak dávno, kdy i v naší zemi bylo mnoho křesťanů pronásledovaných a často i uvězněných. Z jejich uchovaných vzpomínek si můžeme dělat alespoň matnou představu o tom, jak takový život ve vězení vypadal. Jednou z věcí, které nás snad mohou překvapit, je skutečnost, že navzdory stísněným podmínkám, dozorcům a zákazům, kupodivu i ve vězení se čas od času konaly bohoslužby s večeří Páně. Svědectví o takových bohoslužbách máme mimo jiné i od našeho pana prezidenta Václava Havla, který se podobné eucharistie sám účastnil.
Připomínám to, protože se domnívám, že obraz vězeňské večeře Páně může být velmi užitečný pro naše přemýšlení nad Markovým textem i nad naší vlastní eucharistickou praxí. Co je na večeři Páně skutečně podstatné? Co je její nosnou podstatou, jejím jádrem? Na takové otázky se nejlépe odpovídá tehdy, když se všechno postradatelné odloží stranou – když se událost večeře Páně oholí až na svůj základ. V kostele, vybaveném vším potřebným i nepotřebným, je takové rozlišení někdy nesnadné. Naše pozornost se může upnout na věci, které pro nás mají velký význam díky tradici, zvyklostem, emocionálnímu vztahu, který jsme si k nim vytvořili. Takové tradice, zvyky a emoce nejsou vždy špatné. Často obohacují bohoslužbu i celý život církve o důležité symboly. Prohlubují a kultivují naše přemýšlení víry.
Není nic špatného na tom, když máme hluboký vztah k písni „Jezu Kriste, štědrý kněže“, kterou tak často při večeři Páně zpíváme. Je v pořádku, že přemýšlíme nad každým drobným detailem, který událost večeře Páně provází – například nad tím, jestli máme chléb mít připravený v nakrájených kostičkách, nebo raději v celku, ze kterého si budeme odlamovat. A určitě není na škodu, když hledáme a hájíme co nejvýmluvnější podobu celé liturgie, návaznost textů, modliteb, písní, tak aby tento celek odpovídal významu večeře Páně.
To všechno patří k naší situaci, k našim možnostem a potřebám. Přece ale toto všechno není ještě pravou podstatou večeře Páně. Někde pod tím zůstává holé jádro Ježíšova stolu. Co je tímto jádrem?
Po mnoho staletí se největší pozornost křesťanů soustředila na souhru slova a živlů chleba a vína. To bylo, to podstatné, to nepostradatelné – to bylo pokládáno za střed večeře Páně. Knězem pronesené slovo ustanovení a chléb s vínem, proměňující se v jediném okamžiku v tělo a krev Ježíše Krista.
Ukazuje ale Markovo evangelium opravdu tímto směrem? Slovo ustanovení přece není v Ježíšových ústech žádnou magickou formulkou, kterou se od něj máme naučit, aby i naše večeře Páně kouzelně zafungovala. Když Ježíš říká, že chléb je jeho tělem a kalich jeho krví, není to zaříkávadlo, ale skutečná zpráva. A my nemáme jeho slova mechanicky papouškovat, ale spíše máme věnovat pozornost obsahu této zprávy.
Kde jinde mohl být obsah Ježíšových slov zřetelnější, než za vězeňskou mříží. „Toto je mé tělo. Tento kalich je má krev.“ Dávám se Vám a jsem s Vámi. I ve vězení. Ani mříže, ani smrt, ani život, ani andělé, ani mocnosti… nic Vás nemůže oddělit od mé lásky a mého pokoje. Tato slova platí, ať je pronese vysvěcený kněz, nebo ne. Platí, protože je řekl Kristus a my se na jeho slovo můžeme spolehnout. Obzvláště tam, kde už nám žádné jiné východisko nezbývá.
A chléb a víno? Záleží na nich? Ano, záleží. To Ježíšovo sebe-vydání je skutečné. Není to jen řečnění. Nasycení lidského hladu má být opravdovým nasycením. Pokud jím nebude, pak se nakonec i všechno ostatní v životě církve promění v pouhé řečnění. Místo víry, zbudou řeči o víře, místo pomoci druhým, zbudou symbolická gesta a alibistické přímluvy. Večeře Páně není a nemá být gestem. To neznamená, že se u stolu Páně musíme nutně důkladně nacpat – že jde o množství. Tak tomu není. Přece ale chléb a víno nemohou zcela zmizet.
A my víme, že nezmizeli ani ve vězení. Vězni si uchovali kousky bábovky, kterou dostali v balíku. Opatrně vyndali rozinky, naložili je do vody a nechali primitivně kvasit. Bábovku potom použili místo chleba. Byla to večeře Páně? Stali se tělem Kristovým, když si navzájem podávali rozmočené rozinky v kelímku na čištění zubů? Sotva můžeme odpovědět, že ne. Vždyť stejně jako podstata večeře Páně není zakletá v magické moci slov ustanovení, není magicky zakletá ani v chlebu a víně.
V tomto bodu se naši předkové někdy mýlili, když se nechali příliš uhranout důrazem na živly – na chléb a víno, a udělali z nich tak trochu modly, ne nepodobné tesaným modlám Asyřanů a Babyloňanů.
Všimněme si dobře: Ježíš přece nemluví ve skutečnosti o chlebu a víně. Mluví o kalichu. A právě toto jeho slovo by nás mělo obrátit k pravé podstatě večeře Páně. Tou podstatou je dění – událost. Chléb je určen k jedení a kalich je určen k pití. Tedy k určitému pohybu, dění. Na tom pak záleží mnohem víc, než na vnějších okolnostech, na přesně formulovaných větách, nebo na tom, zda je chléb nekvašený či kvašený, víno rudé, bílé nebo snad pouhý vinný mošt bez alkoholu. V tom ostatně vždy existovala a dodnes existuje velká různost.
Nová smlouva, ke které jsme zváni, má své těžiště jinde. Ježíš se dává a my přijímáme. Jíme a pijeme z podaných darů. Bereme účast na Ježíšově milosti. Necháváme se jím zahrnout mezi omilostněné hříšníky, stáváme se údy jediného těla, obnovujeme svou vzájemnou solidaritu a soucit, přetékající od prostřeného stolu až ke všem hladovějícím. A takto se stáváme podílníky události večeře Páně.
Nová smlouva – to je ono, to je ten motiv, který musíme při večeři Páně sledovat. Bůh nám v Ježíši nabízí novou smlouvu a my ji ve svém přikročení k večeři Páně smíme a máme přijmout. To je náš podpis, to je naše malé ano, kterým odpovídáme na velké Boží ano. A stejně jako u našich smluv je docela lhostejné, jakým perem je podepíšeme, i u večeře Páně je vedlejší, jakým chlebem a vínem se necháme pohostit. Byť by to byl jen kousek okoralé bábovky a rozinkové šťávy, nic to nemění na tom, že jsme dostali podíl na té největší a nejmilostivější události. Za to buď Bohu chvála.
Milé sestry a bratři,
Ani dnes jsme jistě nevyčerpali plnost motivů, které jsou spojeny s posledním Ježíšovým stolováním s učedníky. Když Pán Bůh dá, budeme opět pokračovat za týden.