Nanebevstoupení
Exaudi,
4.5.2008, Na Topolce
Skutky 1,4-11
Milé sestry a bratři,
věřím, že alespoň někteří
z vás občas zavítají na promítání nějakého filmu do kina. Pokud ano, pak
jistě také dobře znáte ten okamžik, kdy skončí poslední scéna a po plátně se
rozběhnou závěrečné titulky. Bývaly kdysi časy, kdy patřilo k dobrému
vychování v tomto okamžiku setrvat a vyčkat s odchodem až do úplného
konce a rozsvícení světel. Dnes už takové pravidlo obvykle neplatí a diváci
v průběhu závěrečných titulků odcházejí.
Proč o tom vlastně mluvím?
Biblický text, který jsme
právě četli, mi totiž tento filmový okamžik trochu připomíná. Ježíšovi učedníci
i čtenáři evangelia s napětím sledovali Ježíšův příběh. Narození, křest,
putování a působení po celé zemi. A následně také dramatickou zápletku
pronásledování, odsouzení a smrti na kříži. A samozřejmě také nezbytné finále –
happyend nedělního rána, ve kterém vzkříšený Kristus opět přichází ke svým
učedníkům.
Logika celého tohoto příběhu
napovídá, že toto už je skutečný konec, skutečný závěr, po kterém přicházejí ony
zmíněné titulky. Čas, aby se diváci zvedli k odchodu, aby čtenáři zaklapli
knihu a sáhli po knize jiné.
A my právě do tohoto
odcházení čteme slova, se kterými se Ježíš obrací k učedníkům: „Ještě
neodcházejte! Vyčkejte ještě! Tohle stále ještě není úplný konec. Zbývá něco
podstatného.“ Tato slova, toto Ježíšovo zadržování, neplatí pouze pro učedníky,
se kterými prodléval u jednoho stolu. Docela stejně by měla zadržet také nás –
čtenáře a posluchače evangelia.
Když čteme dále, vidíme, že
Ježíš tímto svým příkazem vyvolal zvědavost učedníků. Na co mají ještě čekat?
Co má být tím nutným dodatkem Kristova příběhu? A zdá se, že tato Ježíšova
poznámka opět probudila původní naděje a očekávání učedníků. Ti, kteří byli s ním, se ho
ptali: "Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?"
Takové přece bylo očekávání, které izraelité spojovali s postavou mesiáše.
Obnova království Izraele, svoboda od římské nadvlády, sionistické vize spravedlnosti
a samostatnosti.
Ano,
v průběhu Ježíšova působení se ukazovalo, že to byla očekávání zkreslená,
ale že by snad přeci jen nyní přicházela chvíle jejich naplnění?
Jenže
hned následující Ježíšova odpověď ten mesiánský sionistický zápal učedníků opět
náležitě zchladí: "Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal
ve své moci.“
Tím
skutečným důvodem, pro který Ježíš zadržoval své učedníky v Jeruzalémě,
byly dvě důležité, po sobě krátce následující události. Ježíšovo
nanebevstoupení a dar Ducha svatého.
My si
dnes obvykle tyto dvě události připomínáme samostatně – v podobě dvou
křesťanských svátků. Přesto je ale důležité, abychom si uvědomili, že se ve
skutečnosti jedná o neoddělitelnou dvojici. Že nanebevstoupení a dar Ducha
tvoří jediný celek – dva aspekty jedné skutečnosti.
Proč
jsou ale tyto události tak podstatné? Neobešel by se Kristův příběh docela
dobře i bez nich? Odpověď na tyto otázky snad lépe pochopíme, když se podíváme,
jak vypadal život učedníků po Kristově vzkříšení. Tíseň a strach Velkého pátku
vystřídala radost a zřetelné uvolnění. Ne, že by snad rázem zmizely všechny
pochybnosti a nejasnosti učedníků. Názvuky nejistoty jsou v evangeliu i po
vzkříšení stále patrné. Přesto ale Ježíšova opětovná přítomnost působila na
učedníky hojivým a uklidňujícím způsobem.
A tady
se už právě dotýkáme problému. Uklidnění to totiž bylo až jaksi přehnané. Ježíš
je zpátky, zápas skončil, je dobojováno. Následuje klid – téměř až mrákota,
jako po vydatném nedělním obědě. Pán je opět tady. Teď už je vše v jeho
mocných rukách.
Jenže
jak vidíme, pohodlný stav tohoto ukolébaného spočinutí a bezprostřední
blízkosti nemá mít dlouhé trvání.
Ještě za
Ježíšova pozemského života, když kázal a uzdravoval nemocné, zástupy lidí se na
něj často tlačily. Tiskli se k němu v naději v jeho moc. A
Ježíš, aby před touto zbožnou tlačenicí unikl, uchyloval se na loďku, která
byla z břehu nedostupná. Jen díky tomuto jeho vzdálení bylo možné, aby
slovo Boží zaznělo, aby bylo zvěstováno.
Jako
kdyby se podobná situace nyní opakovala. Kristus odchází – je vzat vzhůru – do
pravého Bételu, příbytku Božího, do člověku vzdálených a nepřístupných nebes. Fixace
učedníků na mistra nemá být věčná. Je zapotřebí jí překonat. Jedině
v tomto Ježíšově vzdálení se může přijít ke slovu také člověk. Ježíš
odchází, aby udělal učedníkům místo, aby mobilizoval jejich víru, jejich síly,
povolal a povzbudil ruce k činění, ústa k mluvení.
Součástí
události nanebevstoupení je jasné Ježíšovo poslání: „Budete mi svědky v
Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země." A toto
poslání opakují také dva muži v bílém rouchu, dva poslové Boží. Není čas
se zdržovat, není čas otálet. Posláním
církve není zahleděnost do věcí nebeských. Církev nemá žít retrospektivou, ale perspektivou.
Kristův
odchod je samozřejmě možné chápat jako důvod ke stesku a smutku. Není to ostatně
nic nepřirozeného. Pokaždé, když odchází někdo, na kom nám záleží, provází to
také podobné pocity. Stesk po Kristu ale má být bohatě vyvážen dvojí
skutečností.
Za prvé:
Kristus v pravém slova smyslu
neodchází, ale předchází. Tak jako předcházel učedníky do Galileje a
Jeruzaléma – na cestě služby a utrpení, tak předchází své učedníky také nyní –
na cestě do nebeského Bételu – Božího blízkosti. „Jdu, abych vám připravil
místo.“
Za
druhé: Kristus v pravém slova
smyslu neodchází ale přichází. Dokud byl v těle, setkávali se
s ním pouze někteří. Lidé za ním putovali, čekali na něj podél cesty,
pokoušeli se dostat do jeho blízkosti. Tělesnost Ježíšova tak v určitém
smyslu omezovala jeho dostupnost. Nanebevzetí a dar Ducha ve skutečnosti Krista
člověku neodjímá, ale přibližuje. Od této chvíle je (podle svého zaslíbení)
trvale přítomný uprostřed své církve, ať už se setkává kdekoli. „Neboť kde jsou
dva neb tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“
Milé
sestry a bratři, svátek nanebevstoupení Ježíše Krista je svátkem doslova
mobilizačním. Kristův příběh nekončí vzkříšením. Má své pokračování v těle
církve – s hlavou v nebesích, ale také s oběma nohama pevně na
zemi. V této „pracovní dílně“ – ve společenství následovníků, má
„kristovství“ dále svědecky působit uprostřed světa.
Pane
Ježíši Kriste,
Vyvýšený
Králi, děkujeme Ti za tvou přítomnost mezi námi. Děkujeme Ti také za to, že nás
voláš k službě. Prosíme Tě, probouzej nás, abychom se nepropadali do
ospalé pohodlnosti bezpečné a nečinné polo-víry. Očekáváme s nadějí na dar
Tvého Ducha, kterým dáváš impuls a oživuješ dílo lásky ve světě. Toužíme mít na
tomto díle podíl.
Amen