Jdi na obsah Jdi na menu

Nanebevstoupení

13. 5. 2008

Exaudi, 4.5.2008, Na Topolce

Skutky 1,4-11

 

Milé sestry a bratři,

 

věřím, že alespoň někteří z vás občas zavítají na promítání nějakého filmu do kina. Pokud ano, pak jistě také dobře znáte ten okamžik, kdy skončí poslední scéna a po plátně se rozběhnou závěrečné titulky. Bývaly kdysi časy, kdy patřilo k dobrému vychování v tomto okamžiku setrvat a vyčkat s odchodem až do úplného konce a rozsvícení světel. Dnes už takové pravidlo obvykle neplatí a diváci v průběhu závěrečných titulků odcházejí.

Proč o tom vlastně mluvím?

Biblický text, který jsme právě četli, mi totiž tento filmový okamžik trochu připomíná. Ježíšovi učedníci i čtenáři evangelia s napětím sledovali Ježíšův příběh. Narození, křest, putování a působení po celé zemi. A následně také dramatickou zápletku pronásledování, odsouzení a smrti na kříži. A samozřejmě také nezbytné finále – happyend nedělního rána, ve kterém vzkříšený Kristus opět přichází ke svým učedníkům.

Logika celého tohoto příběhu napovídá, že toto už je skutečný konec, skutečný závěr, po kterém přicházejí ony zmíněné titulky. Čas, aby se diváci zvedli k odchodu, aby čtenáři zaklapli knihu a sáhli po knize jiné.

 

A my právě do tohoto odcházení čteme slova, se kterými se Ježíš obrací k učedníkům: „Ještě neodcházejte! Vyčkejte ještě! Tohle stále ještě není úplný konec. Zbývá něco podstatného.“ Tato slova, toto Ježíšovo zadržování, neplatí pouze pro učedníky, se kterými prodléval u jednoho stolu. Docela stejně by měla zadržet také nás – čtenáře a posluchače evangelia.

 

Když čteme dále, vidíme, že Ježíš tímto svým příkazem vyvolal zvědavost učedníků. Na co mají ještě čekat? Co má být tím nutným dodatkem Kristova příběhu? A zdá se, že tato Ježíšova poznámka opět probudila původní naděje a očekávání učedníků. Ti, kteří byli s ním, se ho ptali: "Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?" Takové přece bylo očekávání, které izraelité spojovali s postavou mesiáše. Obnova království Izraele, svoboda od římské nadvlády, sionistické vize spravedlnosti a samostatnosti.

Ano, v průběhu Ježíšova působení se ukazovalo, že to byla očekávání zkreslená, ale že by snad přeci jen nyní přicházela chvíle jejich naplnění?

Jenže hned následující Ježíšova odpověď ten mesiánský sionistický zápal učedníků opět náležitě zchladí: "Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci.“

 

Tím skutečným důvodem, pro který Ježíš zadržoval své učedníky v Jeruzalémě, byly dvě důležité, po sobě krátce následující události. Ježíšovo nanebevstoupení a dar Ducha svatého.

My si dnes obvykle tyto dvě události připomínáme samostatně – v podobě dvou křesťanských svátků. Přesto je ale důležité, abychom si uvědomili, že se ve skutečnosti jedná o neoddělitelnou dvojici. Že nanebevstoupení a dar Ducha tvoří jediný celek – dva aspekty jedné skutečnosti.

 

Proč jsou ale tyto události tak podstatné? Neobešel by se Kristův příběh docela dobře i bez nich? Odpověď na tyto otázky snad lépe pochopíme, když se podíváme, jak vypadal život učedníků po Kristově vzkříšení. Tíseň a strach Velkého pátku vystřídala radost a zřetelné uvolnění. Ne, že by snad rázem zmizely všechny pochybnosti a nejasnosti učedníků. Názvuky nejistoty jsou v evangeliu i po vzkříšení stále patrné. Přesto ale Ježíšova opětovná přítomnost působila na učedníky hojivým a uklidňujícím způsobem.

A tady se už právě dotýkáme problému. Uklidnění to totiž bylo až jaksi přehnané. Ježíš je zpátky, zápas skončil, je dobojováno. Následuje klid – téměř až mrákota, jako po vydatném nedělním obědě. Pán je opět tady. Teď už je vše v jeho mocných rukách.

Jenže jak vidíme, pohodlný stav tohoto ukolébaného spočinutí a bezprostřední blízkosti nemá mít dlouhé trvání.

Ještě za Ježíšova pozemského života, když kázal a uzdravoval nemocné, zástupy lidí se na něj často tlačily. Tiskli se k němu v naději v jeho moc. A Ježíš, aby před touto zbožnou tlačenicí unikl, uchyloval se na loďku, která byla z břehu nedostupná. Jen díky tomuto jeho vzdálení bylo možné, aby slovo Boží zaznělo, aby bylo zvěstováno.

Jako kdyby se podobná situace nyní opakovala. Kristus odchází – je vzat vzhůru – do pravého Bételu, příbytku Božího, do člověku vzdálených a nepřístupných nebes. Fixace učedníků na mistra nemá být věčná. Je zapotřebí jí překonat. Jedině v tomto Ježíšově vzdálení se může přijít ke slovu také člověk. Ježíš odchází, aby udělal učedníkům místo, aby mobilizoval jejich víru, jejich síly, povolal a povzbudil ruce k činění, ústa k mluvení.

Součástí události nanebevstoupení je jasné Ježíšovo poslání: „Budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země." A toto poslání opakují také dva muži v bílém rouchu, dva poslové Boží. Není čas se zdržovat, není čas otálet. Posláním církve není zahleděnost do věcí nebeských. Církev nemá žít retrospektivou, ale perspektivou.

 

Kristův odchod je samozřejmě možné chápat jako důvod ke stesku a smutku. Není to ostatně nic nepřirozeného. Pokaždé, když odchází někdo, na kom nám záleží, provází to také podobné pocity. Stesk po Kristu ale má být bohatě vyvážen dvojí skutečností.

 

Za prvé: Kristus v pravém slova smyslu neodchází, ale předchází. Tak jako předcházel učedníky do Galileje a Jeruzaléma – na cestě služby a utrpení, tak předchází své učedníky také nyní – na cestě do nebeského Bételu – Božího blízkosti. „Jdu, abych vám připravil místo.“

Za druhé: Kristus v pravém slova smyslu neodchází ale přichází. Dokud byl v těle, setkávali se s ním pouze někteří. Lidé za ním putovali, čekali na něj podél cesty, pokoušeli se dostat do jeho blízkosti. Tělesnost Ježíšova tak v určitém smyslu omezovala jeho dostupnost. Nanebevzetí a dar Ducha ve skutečnosti Krista člověku neodjímá, ale přibližuje. Od této chvíle je (podle svého zaslíbení) trvale přítomný uprostřed své církve, ať už se setkává kdekoli. „Neboť kde jsou dva neb tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“

 

Milé sestry a bratři, svátek nanebevstoupení Ježíše Krista je svátkem doslova mobilizačním. Kristův příběh nekončí vzkříšením. Má své pokračování v těle církve – s hlavou v nebesích, ale také s oběma nohama pevně na zemi. V této „pracovní dílně“ – ve společenství následovníků, má „kristovství“ dále svědecky působit uprostřed světa.

 

Pane Ježíši Kriste,

Vyvýšený Králi, děkujeme Ti za tvou přítomnost mezi námi. Děkujeme Ti také za to, že nás voláš k službě. Prosíme Tě, probouzej nás, abychom se nepropadali do ospalé pohodlnosti bezpečné a nečinné polo-víry. Očekáváme s nadějí na dar Tvého Ducha, kterým dáváš impuls a oživuješ dílo lásky ve světě. Toužíme mít na tomto díle podíl.

Amen