Proměnění Páně
Milí bratři a sestry, vážení přátelé,
základem dnešního kázání bude oddíl z Markova evangelia, z kapitoly 9, verše 2-8.
Hned na počátku našeho textu nás pravděpodobně uhodí do očí časový údaj: „Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš jen Petra, Jakuba a Jana i uvedl je na horu vysokou...“. Čas hraje v Písmu vždy důležitou roli a je proto zapotřebí usilovně hledat, co nám jím chce Bible naznačit. Podobně jsou na tom i biblická místa...
Ještě před tím ale, než se mu budeme blíže věnovat, chtěl bych podotknut, že celá událost vůbec není nápad a výsledek hledání a usilování učedníků. Ježíš je vzal a vyvedl. Ježíšův nápad, jeho iniciativa, jeho chtění, jeho záměr. Ale vyvedl z čeho? Obecně z toho, v čem se člověk plácá a nedokáže se sám z toho vyhrabat. Chvíli před tím Ježíš mluví o tom, že by ho učedníci měli následovat: „Kdo chce jít za mnou, vezmi svůj kříž a následuj mne...“ Z těch slov na ně musela dopadnout pořádná tíha... a taky spousta otázek. Máme se s ním někam vydat? Touto cestou?
Učedníci si pochvalují, jak je dobré být při tom neobyčejném, slavnostním, co se na hoře děje. Trochu stranou. Mimo jiných podniků a organizací světa. Nejsou to úplně všichni učedníci, jen částka z nich. Možná máme odvyknout představě, že veliké věci se ději jenom tam, kde je spousta lidí, kde se shromažďují velké davy církve a kde to má velký ohlas.
Učedníci jsou však spokojeni nadmíru. Snad jenom jim chybí ty věčné stany, ve kterých máme podle zaslíbení bydlet. V jaké jsou to VIP biblické společnosti. Ježíš, Eliáš a Mojžiš spolu rozmlouvají... Něco jak rabínský rozhovor, debata nad výkladem Tóry (Zákona) a hledáním aktuálního slova Otce v nebesích? Nestojíme tu u samotného vyvrcholení Starého Zákona? Slova Eliáše i Mojžíše, jejich příběhy jsou následovníkům Ježíše známé, jsou to slova osvědčená, spolehlivá a pravdivá. Ježíš je v souladu se starozákonními autoritami. Dříve o tom snad mohli pochybovat, kolikrát je Ježíš provokoval – svým přístupem k sobotě, k čistému a nečistému...
A tak nedivme se přítomným učedníkům, že z toho co vidí, je jistě zrak přechází. Nadpozemská sláva Ježíše. A přece po chvíli: Proměněný Ježíš stojí před jejich očima jakoby jeden z nich.
Vůbec se nedivím jejich zmatku. Jak jen je musí stále provázet myšlenka : to všechno, co Ježíš vypráví o svém utrpení, jsou nějaké zmatené a podivné řeči. Ne, nic se nestane, nemůže to být, abys trpěl, Pane, nevracejme se do drsné reality světa – tady je nám tak dobře!
Co jsme doposud poznali? Dar vidění je dán jen některým a jen na chvíli. A dál se nedostaneme. Učedníky zahalí oblak, který ukazuje přítomnost svatého Hospodina. A od vidění přejde Hospodin ke slovu: „Toto jest můj milý Syn, toho poslouchejte...“. Někdy to vypadá, že Bible je dost úsporná. Stačí málo. Stačí chvíle. Krátký pohled, okamžik. Stačí víra jako zrnko hořčičné, jak jsme slyšeli v kázání před čtrnácti dny. A ovšem slovo, slovo budou poslouchat, slova si mohou opakovat, připomínat, slovo s nimi zůstává a půjde dál. Ježíš není určen ke svaté konzervaci. Vrací se do své podoby. Ježíš je chrám Boží, ne rukama udělaný, je živá Boží přítomnost, ten, který je na cestě, živě promlouvá, promlouvá do života a vede k životu...
Proměnění Páně se většinou vykládá jako příprava apoštolů na Ježíšovo utrpení. To o čem nechtějí učednící ani slyšet. Zvlášť teď. Vidět Ježíše, ze kterého vyzařuje nadpozemská slává má být přípravou na chvíli, kdy uvidí Ježíše trpícího a umírajícího. A jistě to tak je. Vždyť podobně v našem životě to hezké, to dobré, co prožíváme s Bohem a s lidmi, je jakousi přípravou na chvíle, kdy nám bude těžko, kdy se nám Bůh bude vzdát vzdálený a lidé zlí. Proto mnoho psychologů doporučeje vést si osobní deník, kam si člověk píše hezké zážitky, aby se k nim mohl vrátit až bude zle.
Ovšem ve chvílích opravdu těžkých se často stane, že člověk jakoby zapomněl na všechno dobré. Jakoby přítomná bolest zcela zastínila cokoliv hezkého, radostného. A vzpomínka na milé chvíle a dobré věci příliš nepomáhá. Teď je to prostě těžké, jenom těžké. Také u apoštolů víme, že ve chvílích Ježíšova utrpení náhle zapomněli na všechno, co před tím s Ježíšem zažili, svět se jim zhroutil, rozutekli se plní strachu.
Na první pohled apoštolové ve zkoušce neobstáli. Nepomohlo, že viděli zázraky, že viděli Ježíšovo proměnění. Schovávají se a jsou bezradní. Když ale dál čteme Písmo, tak konečný obrázek je jiný. Zkouškou nakonec prošli až k Letnicím a splnili úkol, který obdrželi: hlásat evangelium pro vznikající společenství církve.
Obstát ve zkoušce pro většinu lidí znamená „v ní zvítězit, porazit to těžké, vyřěšit problém, nerozbrečet se a nepropadnout špatné náladě“. Když se ovšem zamyslíme víc, tak nám dojde, že jsou v životě situace, ve kterých nejde zvítězit, kdy je úspěchem už jen to, že těžkosti uneseme! Obstát ve zkoušce spíše znamená zkouškou projít. Doslova někdy protrpět. Ani to není snadné. V čem člověk najde sílu?
Kromě zmiňované síly, kterou člověk může čerpat z dobrých a světlých chvil života, je zde ještě jedna věc, na níž právě ukazuje událost o níž dnes společně rozjímáme. Spolu s Ježíšem se zjevují dvě nepřehlédnutelné postavy Starého Zákona a mluví s ním jistě i o vyvrcholení jeho poslání, jež má přijít. Učedníci tak mohou pochopit, že Kristova smrt je součástí Božího záměru od počátku dějin, od jeho sklonění se k člověku, od jeho cesty za člověkem.. To nepochopitelné a tragické, co Ježíše čeká, má smysl a význam, kterému oni rozumí. Toto je nejdůležitější věc, která nám pomáhá obstát a projít zkouškami utrpení.
Přesněji je to naděje a víra, že to všechno má smysl. Nic se z Božích rukou nevymklo. Smysl, který (ani v našich zkouškách) většinou nechápeme, ale který se otevírá zraku pozorné a vytrvalé víry. Může se stát, že se pod tíhou trápení hroutíme a nevíme kudy dál. Někdy i sami víme, jaký to má vše smysl, ale stejně nás to těžké srazí na kolena. Ale přesto zůstává víra a naděje.
Tak nějak si představuji učedníky po Kristově smrti. Zničené, bezradné, plné slz i vzteku, ale při tom všem s jakýmsi neurčitým pocitem, že ještě není všemu konec, že ještě něco se musí stát. Proto zůstávají a proto se dočkají. Kéž také my dokážeme čekat, kéž také my se dočkáme toho, co si teď ještě představit nedokážeme...
Amen
Ladislav Mečkovský