Snad ne já?
19. neděle po sv. Trojici, Na Topolce, 30. 10. 2011 Marek 14,17-21
Milé sestry a bratři,
při naší biblické hodině, kterou v poslední době věnujeme čtení knihy Skutků apoštolských, jsme již opakovaně narazili na místa, která popisují, jak se společenství rané církve shromažďovalo ke svým skromným a jednoduchým bohoslužbám. Ve všech těchto zmínkách se svorně opakuje jedno – scházeli se k lámání chleba. Ano, společenství chleba a vína – to bylo už od prvních okamžiků znamení vznikající církve.
V průběhu staletí se podoba této praxe velmi proměňovala. Původně vydatné jídlo bylo nahrazeno pokrmem náznakovým, rituál dostal pevnější a formálnější charakter. Také porozumění smyslu večeře Páně se měnilo: velké konflikty a spory v dějinách křesťanství, se velmi často točily právě kolem stolu Páně a jeho výkladu. Mění se skutečně chléb na tělo Ježíše Krista a víno na jeho krev, nebo je to celé pouhé nedorozumění? Přicházíme o něco, když k večeři Páně nepřistupujeme, ale věnujeme pozornost pouze kázání? – vždyť i takové tradice v rámci křesťanství najdeme. A pokud už ke stolu Páně přistupujeme, kdy a za jakých okolností to vůbec máme a smíme udělat?
To všechno jsou otázky, které jsou podstatné i pro dnešek a pro náš sbor. Neslibuji, že na všechny najdeme odpověď, ale budeme se snažit, nad nimi alespoň přemýšlet. V několika následujících nedělích se pokusíme co nejpečlivěji sledovat, jak evangelista Marek popisuje událost poslední večeře Ježíše a jeho učedníků. Vždyť právě toto velikonoční stolování je předobrazem každého našeho slavení památky večeře Páně.
A začneme dnes tím, že si pozorně všimneme, jak vlastně ta Ježíšova velikonoční večeře začala. Často opakujeme, že základem pro naši víru je Písmo. Přesto ale, nevyhnutelně, také my chodíme při promýšlení naší víry po předem vyšlapaných cestičkách, jakýchsi zkratkách, které nám dopředu určují, čemu z Písma budeme věnovat pozornost. V případě večeře Páně taková řádně vyšlapaná zkratka ihned váže naši pozornost ke slovům, která Ježíš pronesl nad lámaným chlebem a pozdvihnutým kalichem – tedy k takzvanému ustanovení. Je to pochopitelné. Vždyť právě tato slova na sebe nabalila to velké množství různých výkladů, vždyť právě toto je text, který si s železnou pravidelností opakujeme měsíc co měsíc.
Jenže večeře Páně, to není jen chléb a kalich. Ani Marek nezačíná ustanovením. Tomu předchází trochu smutný, a přece podstatný rozhovor, který Ježíš s učedníky vedl, když zasedli ke společnému jídlu.
„Amen, pravím Vám, že jeden z vás mne zradí, ten, který se mnou jí.“
Už mnohokrát jsem slyšel stesky nad tím, jak se to vůbec nehodí, aby křesťané přistupovali ke stolu Páně se zasmušilou tváří. Že při večeři Páně má být také na výraze účastníků patrná radost a vděčnost. Když se ale podíváme na náš dnešní text, vidíme, že ani Ježíšova Velikonoční večeře nezačala jako žádná veselice. Místo radosti tady vidíme spíše veliké dusno a napětí. Ježíš mluví o zrádci. Proč?
Předně si musíme vysvětlit, že tato Ježíšova slova nejsou řečena bez souvislosti. Ve skutečnosti se jedná o citaci ze čtyřicátého prvního žalmu: „Ten, s kterým jsem žil v pokoji a kterému jsem důvěřoval, ten, který jedl můj chléb, vypíná se teď nade mnou…“ V tomto žalmistově povzdechu Ježíš poznal sám sebe. Teď, v okamžiku, kdy je Ježíš obklopen těmi, kterým se bezvýhradně otevřel, je u stolu také ten, který Ježíše zradí. To je smutná a tvrdá pravda o člověku. Odpovědí na Boží otevřenost a věrnost, je až příliš často naše nevěrnost a zrada.
Taková slova se neposlouchají snadno. Chceme být lepší, chceme být pevnější ve své víře. Nechceme selhávat a zrazovat. Vidíme, že i učedníky tato slova sklíčila a zarmoutila. Není divu, že před tím docela dusným Ježíšovým výrokem uhýbáme a spěcháme už honem k nadějnějšímu pokračování. Jenže i toto je pravda evangelia, bez které žádná naše radost a vděčnost nemůže být opravdová. Zrazování patří k našemu lidství.
A tak vlastně začátek Velikonoční večeře tak trochu vypadá, jako v nějaké detektivce, kde se má už každým okamžikem odhalit, kdo je tou temnou postavou, tím slabým článkem, v řetězu dvanácti učedníků. Byla by to ale nepodařená detektivka. Vždyť my už předem víme, kdo to bude. Marek nám to už prozradil. Víme, že tou černou ovcí je Jidáš. Nač tedy ještě to zdržování?
Skutečně, kdyby šlo o odhalení či označení zrádce, jak je ostatně tento oddílek nadepsán v ekumenickém překladu, byla by to v příběhu evangelia nelogická, nepodařená zápletka. Jenže všimněme si to dobře – tady ve skutečnosti žádný zrádce označen není. Jidášovo jméno zůstává nevysloveno. Ve společné míse, jak tomu bylo zvykem, namáčeli svůj chléb všichni stolovníci. Ne, tady doopravdy nejde jen o Jidáše. A pokud budeme jako zrádce vidět jen jeho, neporozumíme, o čem vlastně Ježíš mluví.
Teprve tehdy, když se i my sami necháme Ježíšovým výrokem „přidusit“, teprve tehdy se dotkneme smyslu dnešního textu. Všimněme si, jak učedníci odpověděli na Ježíšova slova. Nezačali se rozhořčeně ptát: „Kdo to je, ten zrádce? Kdo jen mohl tak klesnout? Učedníci tentokrát pochopili slova svého Mistra správně, a tak se začali s velkým zármutkem jeden po druhém ptát: „Snad ne já?“
Byl to vzácný okamžik, ve kterém jinak nepříliš chápaví učedníci projevili velkou jasnozřivost. Potenciál zrady, nevěrnosti Kristu, popření a vydání evangelia, je v každém z nás. Nikdo před touto možností není uchráněn. Právě sem a ne jinam, směřují ta nám dobře známá slova z první epištoly apoštola Pavla do Korintu: „Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalich pije.“
Jaká bude naše vnitřní odpověď, kterou si na otázku: „Snad ne já?“ při tomto sebezkoumání dáme?
Kdybychom si v nitru sebejistě odpověděli: „Já jistě ne! Copak jsem já nějaký Jidáš? Ne, nic takového v sobě nenacházím.“ znamenalo by to, že jsme na tom lépe než Ježíšovi učedníci. Znamenalo by to, že už jsme před svým hříchem nějak sami vykličkovali, sami se z něj vyprostili. Pro takové ale Kristus svůj stůl neprostírá. Ti už jej nepotřebují. A jsou vůbec nějací takoví…?
Kdybychom si naopak odpověděli: „Ano, ten zrádce to jsem já. Vydám svého Mistra, vzdám se ho. Všechno to společné stolování je jenom taková nic neznamenající hra.“ pak by i pro nás platilo, že by bylo lepší, kdybychom se vůbec nenarodili.
Ke Kristovu stolu nás tak může uvézt pouze jediná odpověď. Snad ne… Ano, vím to, zrada je i mojí možností. I já se mohu, pod tlakem okolností, kvůli zištnosti, smutku nebo beznaději proměnit v Jidáše. Mohu zapřít Krista, zahodit evangelium, vypadnout ze sítě víry. A někdy od toho nejsem daleko – třeba tehdy, když Ježíše nevidím ve svých bližních a zapomínám na ně, když se vzpírám proměně svého života a setrvávám v marnostech, když místo v Boha doufám v sebe a svoje síly. Může se mi to stát. Ale snad ne…
To „snad“ neznamená, že to záleží na náhodě. To „snad“ znamená, že to záleží na Bohu – na jeho milosti, pomoci a ochraně, která nás, stejně jako učedníky, dokáže podepřít ve chvílích, kdy balancujeme na hraně nevíry.
Milé sestry a bratři,
ani my nemůžeme k radosti večeře Páně dojít jinudy, než skrze zármutek nad svou nepevností, nad svým klopýtáním. Je to ale jediná cesta, která vede k naději. Příští neděli budeme na této rozjasňující se cestě pokračovat.