Večeře Páně a budoucnost
Poslední neděle církevního roku, Na Topolce, 20. 11. 2011
Marek 14,25
Milé sestry a bratři,
Německý filosof Martin Heidegger – jeden z nejvýznamnějších myslitelů uplynulého století – formuloval v jedné ze svých knih myšlenku, že k podstatě člověka patří trvalá neuzavřenost. Zatímco všemožné věci a předměty, se kterými máme ve svém životě nějaké dočinění, jsou vždy „tady a teď“, tedy mají svou zřetelnou přítomnost, člověk jako by stále a nezadržitelně přepadával do své budoucnosti. A to i tehdy, když už mele z posledního, když už před ním vlastně nic nezbývá, přece i tehdy zůstává lidský život napřený a otevřený k budoucnosti. Myslím, že je to velmi trefný postřeh.
Dnes můžeme docela často slýchat nářek nad tím, že nedovedeme žít v přítomnosti. Že si prý neumíme důkladně užít to co je, stále jen někam utíkáme a ženeme se. To je prý nemoc naší doby. A nabízejí se nám pochopitelně také různé metody, různé východní prostocviky, abychom se této své nemoci zbavili a konečně spočinuli v přítomnosti. Je ale takové spočinutí doopravdy tím, o co máme usilovat?
Jistě, neustále se za něčím hnát, to není zrovna ideální způsob života. I Bible ale přece, i když docela jinými slovy než Martin Heidegger, vykresluje člověka jako bytost ve své nejvlastnější podstatě neuzavřenou. Naše dýchání a usilování, naše krize, nemoci, úspěchy i radosti – to všechno je určité směřování. Někdy snad směřování pomýleným směrem, vychýlené, bloudící, přece ale jen směřování.
V našem životě vždy stojíme v situaci, kdy už bylo vysloveno prvotní „A“, ale ještě stále se čeká a vyhlíží „B“, které tady zatím není, ale bez kterého zároveň nemůžeme nikdy být doopravdy a plně sami sebou.
Když jsme v několika uplynulých nedělích přemýšleli o poslední večeři Ježíše s učedníky, všímali jsme si při tom hlavně motivů přítomnosti. Selhávání učedníků, přijetí Ježíšova pozvání a jeho milosti, rozpoznávání sester a bratří kolem stolu Páně – to všechno nám ukazovalo na aktuální a přítomný význam Kristova stolu. Tento chléb, tento kalich, toto místo a čas – to je „A“ večeře Páně. Náš dnešní text před námi otevírá její „B“ – její napřaženost do budoucnosti.
Z čistě lidského pohledu by bylo možné i o Ježíšovi, stolujícím s učedníky říct, že už toho před sebou mnoho neměl. Čas jeho života se uzavíral. A přece poslední večeře není žádnou smuteční hostinou. Přece Ježíš v jejím závěru naznačuje, že to podstatné má ještě teprve nastat.
„Amen, pravím vám, že nebudu již píti z plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu píti nový kalich v Božím království.“
Tuto Ježíšovu větu můžeme v zásadě číst dvojím způsobem:
V prvním případě položíme důraz na její první polovinu, tedy: „Nebudu již píti z plodu vinné révy…“ Co to znamená? Ne, tohle není žádný Ježíšův stesk a melancholie nad poslední sklenkou. A není to primárně ani další z prorockých předpovědí jeho blížící se smrti.
To, že Ježíš už nepozvedne kalich, až do chvíle plnosti Božího království znamená především to, že jeho „nová smlouva“ je smlouvou definitivní. Že už nemáme – tedy nemusíme a ani nemůžeme čekat a hledat další, ještě novější smlouvu, nabídnutou nám z Boží strany. Nová smlouva, podávaná nám spolu s kalichem při večeři Páně, nebude už nikdy zrušena. Milost, bezpodmínečně nabízená člověku, nebude už nikdy a nijak Bohem podmíněna. Už nikdy nenastane chvíle, kdy bychom si museli nebo mohli Boží milost něčím zasloužit.
Všichni falešní proroci, kteří se nás budou snažit přesvědčit, že Ježíš mluvil pouze do své doby a situace a že dnes už je potřeba jeho slova doplnit a poopravit s ohledem na naší dobu a situaci, jsou tímto usvědčeni ze lži.
A naše vlastní nitro, zmítané pochybnostmi, jestli skutečně a plně Boží milost platí a postačuje i pro nás, jestli snad není potřeba doplnit k nabízenému kalichu ještě nějaké potvrzující razítko naší „posvěcenosti“ a bezúhonnosti, má být také definitivně upokojeno tímto Ježíšovým výrokem.
Kristova smlouva platila, platí a bude platit. Ať už se stane cokoliv. Vzpomeňme si na to, až se za nějakou dobu ve čtení Markova evangelia dostaneme k popisu Ježíšova ukřižování. Tehdy mu na kříž podají kalich s vínem. Tak trochu, jako by mu dávali do ruky psací pero a vybízeli ho – přepiš ještě tu novou smlouvu, kterou jsi s člověkem uzavřel. Vzdej se jí, oprav jí. Teď, když vidíš, jak temný je člověk, když vidíš, že je schopen Tě ukřižovat a zabít, stáhni svou neomezenou milost zase zpět. Ježíš ale ten podávaný kalich na kříži nepřijal.
Otevřené dveře nikdo nemůže zavřít.
Obraťme se teď ale k druhé polovině dnešního verše. Ta naznačuje, že přijde chvíle, kdy Ježíš bude pít nové víno v Božím království. Dodnes je možné narazit na výklady, podle kterých tento Ježíšův výrok znamená, že už co nevidět, hned po svém nanebevzetí, bude Ježíš v Boží přítomnosti pít nové víno.
Myslím, že je to veliké nedorozumění. Stejně jako poslední večeře není smuteční pohřební hostinou, tento nový kalich zase není žádný „welcome drink“, žádná sklenka na uvítanou pro Ježíše v nebi.
Ježíšova budoucnost není jeho privátní soukromou záležitostí. Boží království, o kterém Ježíš mluví, není piknikem svaté Trojice. Ježíšova budoucnost je naší budoucností. Právě tehdy, když jsme se k němu přiznali, když jsme ve křtu splynuli s jeho smrtí a v chlebu a vínu přijali jeho život, stali jsme se také my součástí Ježíšovy budoucnosti.
Milé sestry a bratři,
večeře Páně nás vtahuje k budoucnosti. K plnosti Boží vlády nad světem i nad naším srdcem. K tomu, co možná ještě tak docela není, ale dojista to má být a bude, protože Boží smlouvy a zaslíbení platí. To je dobrá zpráva. Naše směřování má cíl. Naše namáhání a sténání není marné, ale je sténáním k porodu, k plnosti.
Hospodine,
děkujeme Ti za to, že jsme také my směli zaslechnout pozvání k stolu našeho Pána Ježíše Krista. Je to místo, na kterém začínáme nově rozumět sobě, našim bližním, celému světu, ve kterém žijeme. Odtud vyrůstá naše víra a naděje. Odtud, od stolu Páně, jako z přídě lodi, vyhlížíme Tvé přicházející království a rozpoznáváme jeho kontury. Díky tomu se už naše napřažení k budoucnosti nemíjí s cílem. Děkujeme Ti za to. Amen