Věřím
Misericordias Domini, Na Topolce, 22. 4. 2012 Židům 11,1
„Je tedy víra podstatou doufání a smysluplností toho, co nevidíme.“
Milé sestry a bratři,
včera, jak už zde zaznělo, účastnili se někteří z nás Sjezdu delegátů sborů BJB v Lovosicích. Nechci v rámci kázání otevírat témata tohoto sjezdu, ani Vám popisovat, co všechno se tam dělo – na to bude čas po skončení bohoslužeb, jedna myšlenka, která tam ale včera zazněla, je myslím vhodným východiskem pro naše dnešní kázání. Je to myšlenka, která se v prostředí BJB objevuje opakovaně – a nejen v BJB, ale v křesťanské církvi obecně, a to sice, že určité základní „pravdy Písma“ jsou natolik jasné a zřetelné, že nepotřebují dalšího přemýšlení, teologizování a vysvětlování, a nejen že nepotřebují, ale že dokonce už jakékoli další jejich promýšlení představuje samo o sobě projev hříchu, nevěry, chorobného pochybovačství.
V našem sboru je zvyklost spíše opačná. Vnímám, že je mezi námi přítomná jakási programová tázavost, neochota brát cokoliv jako samozřejmé – obava z plochosti, a jsem za to vděčný. Věřím totiž, že to není jen projev naší vše-relativizující doby, ale že je to ve skutečnosti postoj bytostně biblický.
Když čteme Písmo, můžeme se opakovaně přesvědčovat o tom, jak ani to, co se zdá být nejjasnější a nejtriviálnější, není ponecháno bez komentáře. Bez výkladu či příkladu, který může ukazovat do větší hloubky a k plnějšímu pochopení.
Názorným potvrzením této anti-triviálnosti Písma nám může být před okamžikem přečtený verš z epištoly Židům. Tento verš začíná obratem: „Je tedy víra…“ Ano, až příliš často a pohotově jsou lidé ochotni vyslovovat konstatování, že někdo je či není věřící. Že někdo má či nemá víru. Že k určitým otázkám je zapotřebí přistupovat s vírou. Že jsme spaseni SOLA FIDE. Až by se mohlo z toho všeho zdát, že není nic zřetelnějšího a triviálnějšího, než víra.
A přece v textu Písma nacházíme toto nesamozřejmé vyslovování: co je víra. Co je, a tedy také, co není. Už z toho úvodního obratu je patrné, že je možné se v této věci také mýlit – i tragicky mýlit. To proto autor epištoly vysvětluje, proto jde do hloubky. Je možné víru za něco zaměnit, splést si ji s něčím, minout ji.
To ale zároveň znamená, že právě tato nesamozřejmost je úkolem a možností pro člověka. Neradi mluvíme o „výkonu víry“ – zavání to farizejstvím, skutkařstvím a pýchou, přece ale se ukazuje, že víra je cosi, co je potřeba převzít, čeho je potřeba se chopit - pochopit, co je potřeba vykonat. Víra je úkol a možnost.
Jak poznáme, že jsme se tohoto úkolu víry chopili a nepopletli si jej s nějakou naší pokřivenou představou? Odpověď hledejme v tom dnešním textu.
Víra je „podstatou doufání“. To je, milé sestry a bratři, zvláštní obrat. Stačí se podívat do různých překladů Bible a všimneme si, jak nejistí a různorodí jsou ve vztahu k tomuto verši jeho překladatelé. Ekumenický překlad nám tady kupříkladu nabízí toto čtení: „spolehnout se na to, v co doufáme“, Kraličtí zase: „nadějných věcí podstata.“ Není se co divit této překladatelské nejistotě. Celý náš verš je totiž napsán velmi složitou řečtinou – docela podobnou té, kterou se vyjadřovali řečtí filosofové a později také dogmatické koncily církve.
Nelekejme se ale těch slov a hledejme, co nám naznačují. Víru dávají do souvislosti s doufáním, s nadějí. Už z toho můžeme hodně pochopit. Doufající člověk je přece vždy člověk obrácený k budoucnosti. Ať už je obsah naší naděje jakýkoliv, její směr je vždy stejný – je to směr k budoucímu. Tedy i víra, o které mluví autor naší epištoly, je vírou takto orientovanou k něčemu, co snad zatím plně není, ale má, nebo může to být.
Není to víra o minulém – tedy, že něco v minulosti, v historii bylo tak a tak, a není to ani víra, která by vystačila s pouhou přítomností – například víra, že Bůh existuje, či že já jsem tímto Bohem spasen. Jistě, i to minulé a přítomné s vírou souvisí. Těžiště víry ale leží před námi, je vystřeleno vstříc tomu, kdo přichází.
To je ostatně společným rysem příkladů, které autor epištoly Židům navazuje na náš dnešní verš. Ábel, Henoch, Noe, Abraham, Sára a praotcové, Mojžíš, mnozí další – ti všichni, neseni vírou vystřelili těžiště své existence k budoucímu. Do otevřeného prostoru, do kterého je Hospodin vedl svým povoláním.
Druhá polovina našeho verše by mohla na první pohled vypadat jako totéž, pouze řečeno jinými slovy: „Víra je smysluplností toho, co nevidíme.“ Přece se ale i tady musíme zastavit a ptát. Co to je, to „neviděné“. Co je tím míněno? Může nás napadnout hned několik odpovědí. Já nabízím tři.
To co nevidíme, to může být „neviditelné“ – tedy jak se někdy říká „duchovní“, transcendentní, přesahující danosti našeho stvořeného světa. Něco, co je ukotveno ve větší výšce či hloubce, než do jaké sahají naše oči. Takto se mluví v Písmu o Bohu – on je ten, koho nikdy nikdo neviděl.
To co nevidíme, může být ale také „doposud neviděné“ – a jsme zase u té budoucnosti. Může to být něco, co zatím není zřejmé, ale přesto je zde naděje, že se to zřejmým stane. Takto mluvil například Ježíš o svém druhém příchodu – „Jednou uvidíte Syna člověka přicházet v oblacích s velkou mocí a slávou.“
A do třetice, tím co nevidíme, může být také „nevídané“ – tedy všechno to, co se vymyká naší dosavadní zkušenosti a našim představám o tom, jak to ve světě chodí. Zázraky, mocné činy, neočekávané odpuštění, milost a láska, obětavost a dobromyslnost.
Který z těchto možných výkladů toho, co nevidíme, je správný? Myslím, že jsou správné všechny. Tím, co nevidíme, je zkrátka celek toho, co nemůžeme nijak snadno „uchopit“, mít „ve voku“ a „v hrsti“. Je to to nedisponovatelné, nevykalkulovatelné, přesahující… To ale neznamená, že je to množina něčeho iracionálního. Víra v to co nevidíme, není a nemá být pověrou. Nemá stát nebo být stavěna proti našemu rozumu. Na to, abychom mohli takto věřit, nemusíme zhloupnout, nemusíme a dokonce ani nemůžeme svůj mozek odložit v šatně.
To, co nevidíme, má totiž svou smysluplnost. Má to své „PRAGMA“, jak čteme v originále dnešního textu. V čem je tato pragmatičnost víry zakotvena? Opět se můžeme obrátit k následujícím příkladům SZ postav. To, k čemu upínali svou víru, také neviděli. Bylo to neviditelné, doposud neviděné a nevídané. Oporou jejich víry ale bylo Boží slovo, Boží zaslíbení, svědectví sester a bratří a také jejich osobní zkušenost s Bohem. Jejich víra, byla založena na důvěře k Bohu. Na Boží důvěryhodnosti. Nebyla blouzněním ani bezdůvodným optimismem. Měla a má své opory a směrovky. Taková zacílená víra vede k jednání.
Říkali jsme, že víra není skutek, není to výkon, a přece neodmyslitelně k určitým skutkům a k určitému konání vede. Vyvolává k životu odvahu a naději. Brání rezignaci, otevírá oči pro potřebné, touží po tom, aby byla Boží zaslíbení naplněna, a dává se do služby tomuto pohybu k naplnění. Příklady SZ svědků víry nám připomínají, že víru je možné rozpoznávat v lidském jednání.
Není ji možné vyučovat, ale je možné se jí učit. Není ji možné dávat, ale je možné ji inspirovat. Není ji možné vynutit, ale je možné ji v druhých posilovat a vydávat o ní svým životem svědectví.
Milé sestry a bratři, pokusme se shrnout do několika vět kontury našeho dnešního uvažování: Víra je taková podoba existence, takové sebe-pochopení života, ve kterém jsem nezajištěně otevřený k Bohem darované budoucnosti. Víra je zápas a někdy až umanutá urputnost, zdánlivě vyvratitelná a přece nevyvrácená naší zkušeností – našimi prohrami, selháními a zklamáním. Víra je postoj vnitřního vzdoru proti nesmyslnosti, depresi a beznadějnosti mého osobního, obecně lidského i univerzálně kosmického údělu. Víra vyhlíží, ukazuje a vede k životu.