Baptistický sbor Na Topolce

Milé sestry a bratři,

minulý týden jsme se nechali evangelistou Markem uvézt do společenství Ježíšova posledního stolování s učedníky. Nebyl to nijak zvlášť jásavý začátek. Vždyť chvíle, která bezprostředně předcházela lámání chleba, bal naplněna úzkostlivou, tísnivou otázkou všech učedníků: „snad ne já? – Snad ne právě já zapřu a zradím svého Pána. Snad ne já propadnu záchranným sítem naděje zpět do beznaděje. Snad ne já odvrhnu nabízený život a upadnu zpět do svého dřívějšího bezživotí…“

Minulou neděli jsme se snažili před touto hořkou otázkou neuhnout a vzít ji vážně. Toto sebe-zpytování je totiž vstupní branou večeře Páně. Kdybychom se mu chtěli vyhnout, jedli bychom chléb a pili víno bez užitku, ano, dokonce přímo ke své vlastní škodě. Zároveň jsme si ale řekli, že si nesmíme plést zarmoucené sebezpytování učedníků s nějakým pesimismem nebo rezignací. Poctivé a otevřené pochopení vlastní nedokonalosti a hříšnosti je sice bolestivé, vede nás ale k cudné naději. Tato naděje je vyjádřena ve zvolání: Snad nás náš Pán milostivě přijme i v tomto našem stavu…

Příjme? O tom je právě náš dnešní text. Ježíš, poté, co svým učedníkům jasně řekl, že ví, že bude zrazen a ví také, že zrada bude pocházet od některého z nich, nezačal s křížovým výslechem, nesepsul své učedníky pro jejich slabost a nevěrnost, všimněme si: dokonce ani toho Jidáše nevyhnal od společného stolu. Důvodů k tomu by měl dostatek. Vždyť přece zasedli k jeho stolu dříve, než zahladili všechny hrboly svého života. Neočištění, stále kontaminovaní svou nevěrností, pochybnostmi a váháním. Se zradou klíčící někde mezi nimi, v nich. A přece vidíme, že Ježíš nad nikým ze svých stolovníků v ten okamžik nezlomil hůl. Místo toho začal lámat chléb, pronesl slova požehnání a rozdával všem svým učedníkům z tohoto jídla stejným dílem.

„Vezměte, toto jest mé tělo“. – Vezměte, přijměte mě. Nasyťte chudokrevnost svojí víry. Naplňte mnou - Kristem svou vlastní prázdnotu, nechte mě ve svém nitru žít a růst.

Toto je okamžik Ježíšova sebeobětování. Ne, k oběti Ježíše nedošlo až na kříži. To, že byl rukama násilníků zadržen a umučen, to bylo pouhé završení a potvrzení Ježíšova vlastního svobodného rozhodnutí. Ježíš se sám ze své vůle obětoval. Vydal se k dispozici. A to všem bez rozdílu. Těm, kdo jej chtějí v zármutku, cudné naději a bázni nezdárných učedníků přijmout jako nový základ svého života, ale také těm, kdo jej chtějí zradit, vytěsnit a zabít. Dříve, než byl zlomen na kříž, zlomil sám sebe a tak otevřel dveře všem, kdo lační po odpuštění, milosti a pokoji.

Učedníci díky tomuto Ježíšovu rozhodnutí mohli s velkou vnitřní jistotou přijmout viditelně a hmatatelně jeho pokoj. Je to ale doopravdy stejné i dnes, když spolu slavíme památku večeře Páně? Můžeme i my s pravou vnitřní jistotou přijmout nasycení Kristem, jeho odpuštění a pokoj? Věřím, že můžeme. Nevystačíme si při tom ale sami. Plátnem, na kterém poznáváme a přijímáme Kristův pokoj, se nám stávají naši spolustolovníci.

 To je, milé sestry a bratři, podstata našeho zvyku vzájemného přání pokoje, které obvykle kruh kolem Kristova stolu předchází. Je to zvyk starobylý. Dříve však místo podání ruky, bývalo toto vzájemné pozdravení vyjádřeno polibkem. Podstata ale zůstává dodnes stejná.

Nepopleťme smysl tohoto jednání! Přání pokoje rozhodně není žádným vzájemným udílením absolutoria. Není to, jako když se malé děti mezi sebou pohádají či poperou, a jsou pak donuceny k tomu, aby se usmířili podáním ruky. Jistě, takový motiv může také při přání pokoje problesknout, přece to ale není hlavní smysl tohoto jednání. Když podáváme ruku svému spolustolovníkovi a přejeme mu pokoj, říkáme tím spíše: Ježíš Ti odpouští. A já – Tvůj bratr, Tvá sestra, nechci a nemůžu už tomuto odpuštění stát v cestě. Milost, kterou v tuto chvíli s vděčností přijímám pro sebe, přeji i Tobě. Pokoj, který hledám a nalézám u Krista, přeji i Tobě.

Naše vzájemné přání pokoje neznamená, že mezi námi od tohoto okamžiku zmizí všemožné napětí, nesoulady, konflikty. To přece dobře víme. Stejně, jako okamžikem křtu se nikdo z nás nezměnil v dokonalého a nechybujícího člověka, ani okamžikem podání ruky a přání pokoje se neměníme v dokonale usmířené a upokojené. A přece křest ani přání pokoje není jen pokrytecká hra bez trvalejšího významu. Podaná ruka, kterou od druhých přijímám, je Ježíšovou podanou rukou. Ano, dovolme si to říci až do krajnosti – má vlastní ruka, kterou druhým podávám, je v této chvíli Ježíšovou rukou (právě tak, jako je tento chléb z Michelské pekárny Ježíšovým tělem) – je projekčním plátnem, na kterém mohou a mají mí spolustolovníci uvidět živého a odpouštějícího Krista.

Pomysleme na to a potom se ptejme: je mezi mými spolustolovníky někdo, komu se zdráhám podat svou ruku, nad kým mám pochybnost, rozpaky, zármutek? Jistě, někdo takový může být, a pravděpodobně je, snad pro někoho jsem to zase já sám. Co má v takové chvíli dělat moje ruka? Splyne na okamžik s rukou Ježíšovou, dotýkající se i Jidáše při namáčení chleba v jedné míse, podávající nalámaný chléb i do dlaně selhávajícího a zapírajícího Petra, setkávající se i s dlaní nevěřícího Tomáše? Nebo zůstane mou vlastní rukou a vyhne se přání pokoje?

Společenství kolem stolu Ježíše Krista není klubem dokonalých. Je místem, kde lidský hřích prohrává boj s Boží milostí a lidský zármutek prohrává boj s radostí z odpuštění. Stejně jako křest, ani památka večeře Páně není cílovou stanicí a odpočívadlem pro ty, kdo jsou už bez viny, ale startovní čárou pro novou naději viníků. Jaká je to šokující zpráva, že i my sami smíme mít na tomto dění podíl!

Milé sestry a bratři, naše dnešní přemýšlení ani zdaleka nevyčerpává zvěst o Ježíšově posledním stolování. Pokračovat budeme zase za týden a pokusíme se postoupit dále a hlouběji. Dnešní kázání prozatím zakončíme slovy švýcarského teologa Emila Brunnera:

„Kristova smrt je tvým životem. Vírou budeš jedno s ukřižovaným a vzkříšeným Kristem. Vírou přijdeš ty, hříšník, na kříž, a jeho věčný život přijde k tobě. Vírou dostaneš to, co je Kristovo a on dostane to, co je tvého. Tato nepochopitelná výměna – to je Boží milost v Ježíši Kristu.“

Bohu díky!