Vzpomínka na Jana Hellera
Patřím ke generaci, která zasedla před katedru Jana
Hellera před čtyřiceti lety. Téměř tak dlouho trvalo i naše přátelství –
nejprve jako žáka a učitele, potom jako kazatele sboru a učitele-poradce,
nakonec coby dvou kolegů na fakultě. Od počátku byl tím, kdo mě z mých
učitelů na KEBF v mém vlastním teologickém hledání nejvíce inspiroval a
ovlivňoval, třebaže měl tehdy na starosti jen výuku latiny, biblických jazyků a
religionistiky. Ostatní mě lecčemu naučili, někteří (Molnár a Lochman) mi
trvale imponovali svou vzdělaností a mistrovstvím svého přednesu, ale jen u
Hellera jsem naplno vnímal dobrodružství teologie. Nepřímo mě tak on – biblista
– utvrdil v orientaci na systematiku. Sám své původní teologické
barthovství spíš postupně opouštěl ve prospěch tillichovského reagování na
otázky a bolesti světa, ale Barthův ideál badatele, jehož poznání vyúsťuje v kázání,
ztělesňoval jako nikdo jiný v jeho blízkosti. Přitom se nevyhýbal žádným otázkám
a byl otevřený i radikálně novému i riskantnímu – dokonce je sám mezi námi
někdy testoval. Proto se mi stal
nadlouho i nepostradatelným důvěrníkem v mé začínající duchovenské praxi.
Působil jsem v denominaci, kde teologie byla často diletantsky zatracována
a nahrazována bojovnou citací biblických pravd a zvěstování evangelia ustupovalo
útokům na city, a i když v globální šíři se zde „setba noci“ pokusila
vytlačit „setbu dne“ až mnohem později, cítil jsem povinnost ochránit pastvu
mně svěřeného houfu před nevýživným „býlím“ stůj co stůj – i za cenu hrozící
izolace. Jan mi v tom byl ochotným
a pohotovým a především obdarovaným spojencem. Jeho častá hostovská kázání i
besedy se stárnoucími „třicátníky“ mi byly v době, kdy jsem se ještě musel
zbavovat manýr diplomovaného všeználka, nezadatelnou výpomocí; umožnily
postupně i těm nejprostším rozlišovat zrno od plev a přispěly nemalou mírou k tomu,
že „Topolka“ se pro mnohé stala aspoň na čas jakousi oázou ducha. Nechyběli tu ani takoví, kteří k tomuto věrozvěstovi
„odjinud“ sami přilnuli jako ke svému duchovnímu rádci. Jeho „působení“ v této
nepočetné, ale přitažlivé – z některých stran naopak trvale přezírané i
podezírané – komunitě přetrvalo i mé vlastní. Později jsem spíš už jen s porozuměním
sledoval jeho neutuchající popularitu a ovšem i jeho statečný boj s neduhy
i ochabováním těla, a s radostí přijímal zprávy o jeho náhlém „ožívání“
při diskusích s odborníky mladší i nejmladší generace. Byl to teolog „od pánaboha“, a jako na
takového na něj nikdy nezapomenu.
Petr Macek